Socializace XXS

Máme poslední dobou problémy s chováním. Dobby si nějak dovoluje – nejspíš by se měl doma podívat do zrcadla. Pořád si tak docela nepřipouští, že nemá 100cm v kohoutku a 70kg. Snažili jsme se vždycky vodit ho ke každému, kdo neměl vyloženě pěnu u tlamy nebo nesípal v posledním tažení. Znali jsme význam socializace štěňat a tříkilový uzlíček Dobby si hrál s čivavou stejně jako s německou dogou nebo stafbulem. Ale jak rostl,  „mužněl“ a „sílil“ (v rámci maličkých, roztomiloučkých mezí), začalo se to postupně… kazit. Několikrát se zle nepohodl s konkurentem většího a zubatějšího plemene a teď už je to s klukama padesát na padesát. Buď to projde v klidu a nebo budeme zdrhat. Občas to bývá vážně ošklivé. Pro nás, samozřejmě. My jsme ta sežratelná strana. A tady se dostáváme k hlavnímu problému socializace ve velikosti XXS.

IMG_6048

Když jsme si donesli domů Dobbyho, byl tak do dlaní. Muffínek ještě menší. Není snadné se v takovém případě osmělit a nechat chlupáče juniora, aby si hrál s ostatními psy a učil se mezi nimi pohybovat. Pokud většina cizích psů i štěňat má tlamu dost velkou na to, aby vašeho drobečka spolkla vcelku, může to u vás vést až k silné přecitlivělosti a občasným záchvatům hysterie. Malá rada – jestliže se bojíte velkých psů, nekupujte si ani krysaříka. Pes – jakékoliv velikosti – je totiž jako magnet. Přitáhne k vám tolik zubatých oblud, že by se to nevešlo ani do té nejhorší noční můry a bude jen na vás, jak se k tomu postavíte. Samozřejmě můžete chodit venčit v běžeckých teniskách a pokaždé, když zahlédnete řekněme vlčáka, vzít svého svěřenečka do náručí a střihnout si sprint na sto metrů. Ale pak budete mít doma uzlíček nervů. Odborný termín zní „vzteklá čivava“.

IMG_6193

Spousta lidí prohlašuje, že když už si pořídit psa, tak pořádného PSA. Ty malé uštěkané rohožky s ušima nikdy. Ale proč jsou vlastně tak slyšet, když nejsou skoro vidět? Mají strach, protože většina lidí je raději okamžitě odnese, než aby riskovala napadení. A já se těm poplašeným páníčkům nemůžu divit. Jednou mi smečka vipetů naháněla Muffínka jako divokého králíka. Na Dobbyho vystartovala fenka vlkodava a když jsem ho bafla do náručí, začala se sápat na mě. V okolí máme ohaře, kterého obcházíme velkým obloukem, protože nás nesnáší až do morku kostí a Dobby mu odpovídá se stejnou razancí – jen zkrátka váží sotva čtvrtinu toho, co jeho protivník.

IMG_6234

Zdá se to neřešitelné. Když nebudete štěně socializovat, bude hysterčit při sebemenším zašustnutí. Když ho pustíte ke každému, možná si ho dá Hektor z ulice k snídani. Nemám pro vás žádné ideální řešení, ale zatím nám to prochází. Chce to maximálně socializovat a zároveň být vždy připravený popadnout štěně a zdrhat. Takže na venčení žádná sluchátka, žádné koukání do mobilu a hlavně – žádné podpatky, prosím.

My prostě nosíme kšandy

Venčit chodíme na vodítku a na kšandách. Správné kšandy, na zimu obleček a kratší, pevné vodítko. Flexi jsme použili asi jednou, když ještě Muffin neuměl přiběhnout na zavolání a chtěl lítat s Dobbynem po louce. Samozřejmě, že se občas zamotáváme. Ale to k tomu prostě patří. Postupem času jsem si osvojila lehce deformovaný styl chůze „krok krok krok pauza krok pauza“ a nemáme problém. My jsme v pohodě.

thumb_P1010287_1024

Začala jsem o tom víc přemýšlet až při nedávné procházce, kdy nás míjela skupinka lidí a paní se hlasitě podivovala nad tou záhadou, proč mám oba psy uvázané a že to jejich Beníček (poznámka autora: jména jsou pozměněna z důvodu ochrany soukromí, máme to v malíku) nebyl na vodítku za celý život snad ani jednou. Nemám tušení, kde Beníček bydlel ani jakou měl výchovu, ale z našeho okolí takových Beníčků beníčkovatých znám mraky. Jeden hupsnul málem pod auto, když si chtěl očuchat naše kluky. Druhý utekl ze zahrady a vyžíral konzervy toulavým kočkám. Třetí vyrazil z otevřených dveří přes silnici rovnou na soukromý pozemek, kam paničku nepustili a nechali ji ho volat a lákat přes plot. Dalšího napadl foxteriér. Jiného hovawart, dalšího boxer, dalšího cane corso… A tak dál. A tak dál…

thumb_DSC_0008_1024

My prostě chodíme na kšandách. Tečka. Někdo by asi mohl říct, že jsem líná, že se mi nechce vychovávat a že moji psi jsou chudáci. Nejsou. Chodíme ven často a vždycky na tak dlouhé procházky, jak nám jen počasí dovolí. Kluci většinou netáhnou a když se někdo přehnaně rozpumprdlíkuje, tak si ho zase rychle srovnám. Tvrdit, že nemusím mít psa na vodítku, protože je dobře vychovaný, je jako tvrdit, že nemusím nosit helmu na motorce a nepotřebuju airbag do auta, protože umím skvěle řídit. Nikdy nevíte, kdo vyjde zpoza dalšího rohu. Nikdy nevíte, jakému cizímu chlupáčovi se váš mazlík znelíbí a proč. A nejsou to jen psi. Jednou Dobbyho s páníčkem na procházce zastihl ohňostroj v zahradě sotva pár bloků od nich. Žádný Silvestr, bylo pozdní jaro. Dobby se tak vyděsil, že kdyby nebyl na vodítku, skončil by nejspíš pod autem nebo ztracený kdo ví kde.

thumb_P1010266_1024

Nabízí se i otázka, proč nenosíme obojek. Cesar prohlašuje, že postroj psa nutí táhnout a s obojkem bude mnohem klidnější. No husky možná. Dobby se jako malé štěňátko na obojku škrtil a strašně ho to znervózňovalo, čím víc ho to bolelo tím víc táhl a tak pořád dokola. Vyřešily to až kšandy. Zároveň kšandy mají praktické využití v případě ohrožení – několikrát už jsme museli vytáhnout Dobbyho během sekundy za kšandy jako výtahem do náručí, když se po něm ohnal větší pes. Je to rychlejší než se sehnout a pokaždé šlo doslova o vteřiny. Jeden špatný pohyb navíc a mohlo být pozdě.

Jsme zodpovědní. Bydlíme ve velkém městě a ne na vesnici. Běháme na volno jen tam, kde nehrozí žádné nebezpečí od aut a kde je vidět už z dálky kdo se k nám blíží a jak moc u toho cení zuby. Možná jsem přehnaně opatrná? Budiž. Moje malé chlupaté opičky se při evolučním pádu od vlka k čivavě zastavily skoro až na posledním schodě. Tak se za ně zkrátka musím prát já.

Plíce v ponožce

Brabantíci jsou vzácně inteligentní potvůrky. Někdy až moc. Kolikrát už jsem se pokoušela nalákat některého z mých chlupatých chlapečků, aby si zaštěkal na toho cizího psa v zrcadle… Kdepak. Vždycky jen otáčeli hlavičku zpátky ke mně a očima se ptali, co má tohle znamenat. Snad poznám vlastní čumák, mami! Taky před nimi nic neschovám. Muffin dobře ví, kam zmizela jeho pískací hračka (když už mi po stopadesátém zapískání povolily nervy) a vydrží skákat na knihovnu tak dlouho, dokud mu ji zase nesundám z obavy o jeho duševní zdraví.

IMG_4839

Tak chytrá a zároveň zubatá stvoření je ovšem zapotřebí zabavit a unavit, jinak by mohlo dojít ke ztrátám na majetku. Tady se krásně ukazuje rozdíl dvou povah – Dobby jako malé štěňátko okousal pouze roh lišty u dveří. Asi se nás už nemohl dočkat, mazlíček. Zato Muffínek ve svém mladickém rozjaření už ohlodal roh, na několika místech dveře, lištu, botník a můj stůl, oslintal gauč, utrhl těsnění na dveře a u pelíšku olízal stěnu až na původní barvu. Pokud vám někdo bude tvrdit, že brabantík neštěká, není agresivní a nikdy neničí domácí vybavení, musíte to brát s rezervou. I brabantík je koneckonců pes. Tak nečekejte chlupatého andílka a všechno, na čem vám záleží, pěkně odkliďte do skříně.

thumb_IMG_0216_1024

Otázka utahání psa spočívá hlavně v tom, kolik máte času a energie na venčení. To je přesně ten hlavní problém, který zmiňuje Cesar Millan při výběru čtyřnohého kamaráda – aby se energie psa hodila k fungování vaší rodiny. Je mi líto všech loveckých psů, kteří se venčí na trávníčku za domem a zbytek dne proleží na koberci v obýváku. Když potkáme venku paní s australským ovčákem a jinou s fenkou huskyho a zjistíme, že všechny jsme právě teď na procházce dvě hodiny, je asi něco špatně. Buď doma ovčák z nudy sní ovladač na televizi a nebo mě Muffin právě v duchu proklel za týrání štěňátek a ráno mi nakadí do bot. Na svou obhajobu bych ale ráda uvedla, že Dobby procházky zbožňuje, ujde klidně 20km a Muffina jsem ochotná občas poponášet.

IMG_4771

V případě brabantíků je ovšem potíž s počasím. Jsou to pejsci na jaro a na časný podzim. Jakmile prší, mrzne a nebo se v pravé poledne taví chodník na kaši, musíte zůstat doma a zabavit se nějak jinak. Například aportováním. My házíme míček z obýváku přes předsíň až do kuchyně – třeba půl hodiny v kuse. Pořád a pořád. Dobbyho to ohromně uklidňuje, dokonce v případě bouřky nebo ohňostroje to funguje jako terapie na potlačení strachu. Ale vždycky je tu ještě Muffin. Na toho vyzrát není jen tak. Co nám nakonec funguje nejlíp jsou plíce v ponožce. To se vezme velký kus sušených vepřových plic (vypadá to trochu jako houba na mytí) a strčí se do starých tlustých ponožek až do špičky. A pak už jenom pozorujete pejska, jak se snaží vydolovat voňavou dobrotu za každou cenu ven, trhá ponožku a blaženě žvýká. Malá rada – s ponožkami se rozlučte předem. Už je nikdy v celku neuvidíte.