Společenské zábrany

Muffin nemá žádné společenské zábrany. Tak a je to venku. Nedávno jsme se pozastavovali nad tím, jak je možné, že se snažíme už rok na něj výchovně působit, všeobecně ho umravňovat a klidnit jeho temperament – ovšem bezúspěšně. Vždycky na chvilku poslechne, ale jakmile dojde na socializaci, je všechna snaha v kýblu. Muffínek zkrátka nezná limity lásky k bližním.

blog1

Nedávno jsme šli venčit a poblíž popelnic na tříděný odpad jsme narazili na dvě dámy, zabrané do živého rozhovoru. Jedna právě chválila provedení dětské postýlky a rozplývala se „…no je krásná, prostě krááásná, fakt se povedla, úplně nááádherná…“. Vidíte tam ta protažená „á“? Tak to je voda na Muffínkův mlýn. Dlouhá „á“, zamlaskání, zapískání, slova jako „brabantík“, „pejsek“, „rozkošnej“ – prakticky cokoliv, co kdo vypustí z pusy, když to zní dostatečně vstřícně a mile. Muffínek, kterého si dáma pochopitelně ani nevšimla, se postavil na zadní, začal na ni mávat packami a poskakoval, jako by měl pod zadkem pružinu. Už jste někdy zkoušeli odtáhnout na vodítku psa, který odmítá jít spořádaně po všech čtyřech a místo toho se tváří, že odteď z něj bude surikata?

blog2

To se potom těžko vychovává. Tohle nemám ničím podložené, je to jen moje osobní domněnka – ale při výchově Muffina mám neustále pocit, jakoby po mně netrpělivě mával rukou (=packou) a říkal „jo, jasně, ale počkej moment – tohle je DŮLEŽITÝ!“. Našemu andílkovi je právě rok. A mně se zdá, že se na světě ještě pořádně nerozkoukal. Polovina věcí ho děsí, druhou polovinu zbožňuje až k zbláznění. A tak se procházka mění na výpravu stylem „čucháme, značkujem, čucháme – AUTOBUS: VYDĚŠENÝ ÚSKOK STRANOU – čucháme, čucháme – SOCIALIZACE!!! – čuchááááme… ZBOŽŇUJU TENHLE KUS BLÁTA, MAMI – SMÍM SI HO VZÍT DOMŮ???“. Můžu se zlobit, ale stejně mi to není nic platné. Vzpomínám si na radu, kterou mi dala veterinářka při prvním očkování Dobbyho, když jsem se celá zoufalá vyptávala, jestli je normální, že se moje malé štěňátko venku chová jako tasmánský čert. „Má prostě radost ze života. Tak mu ji nekažte.“

Kdo hlídá hlídače

Přece já. Proč by člověk nemohl mít hlídacího brabantíka? Dobby si rozhodně myslí, že v naší rodině nějakého pořádného psího borce potřebujeme. A než dorazí, pokouší se ho alespoň částečně nahradit. Kolikrát už mě vzbudil ten chlupatý andílek, který spal stočený u mé hlavy, čumáček připlácnutý na mém čele. Je to pokaždé stejné. Někdo projde podchodem v našem domě, nedej bože, aby ještě zaštěkal cizí pes, andílek se naježí, skokem plavmo se vymrští do nohou postele a začně štěkat jako dobrman. A protože bydlíme v prvním patře, máme takovouhle estrádu třeba desetkrát za noc.

blog2

Musíme toho našeho hlídače dobře hlídat. Aby si neublížil. Aby z toho ještě nakonec nedostal infarkt. Aby nevyskočil z okna, až příště zahlédne ohaře… Záhadou mi zůstává poklidné sousedské soužití v našem domě. Nedávno jsem potkala sousedku na patře, drbala ta dvě zlobivá strašidla za ušima, kluci tancovali na zadních jako v cirkuse a paní se jen tak mimochodem zmínila, jak je báječné, že vůbec nejsou slyšet. Vždyť ti miláčci snad vůbec neštěkají! Ha, chyba. Máme prostě jen skvělé dveře. A nebo jsou sousedi ze staré školy a mají dojem, že pes musí štěkat HAF HAF HAF. My máme ovšem malou tlamičku. My štěkáme MŇAF MŇAF MŇAF.

blog3

Vůbec nejhorší je ale uhlídat hlídače dva. Teď nemluvím o Muffinovi, ne ne, Muffin není hlídač. Muffin je opička. Muffin štěká zásadně jen ze strachu. Jeho štěkání by se dalo volně přeložit jako „pomoc, pomoc, nechte mě, jsem moc malej!“. Ne, já mluvím o tom, jaké to je, když se u nás výjimečně vyskytne ještě třetí chlupatý výtržník a jaká je to potom mela. Zatím jsme hlídali cizího psa jen dvakrát. A uvidíme, kolikrát si ještě hlídat troufneme…

blog1

První miláček nám počural koberec, závěs, gauč, pelíšek a postel. Značkoval si nové území. To se pračka měla… Dobbymu se nový pořádek ve smečce vůbec nelíbil a vztekal se div mu nepraskla žilka v oku. Chudák mazlík musel večeřet o samotě a spát v předsíni.

Druhý brouček byl už vychovaný a čistotný. Udělal jen obrovskou louži těsně za dveřmi do domu, takže jsme ještě několik dní museli vycházet do ulice bokem. Řádil s kluky jako černá ruka, lítali z obýváku do kuchyně a zpátky jako takové malé lokální tornádo. Ovšem jen do večeře. Jakmile mazel uviděl granule, zdivočel, sežral všechny tři porce a malér byl na světě. Zbytek večera proběhl relativně bez problému, ale museli jsme na pořádek a klid dohlížet pěkně zblízka, jinak by se ztráta večeře probírala pomocí zubů a drápů. Nový přírůstek si budoval postavení ve smečce a nechtěl ustoupit ani o píď. A tak spal taky v předsíni.

Já hlídám hlídače. Už mám praxi, ale dlouhodobě zvládnu jen jednoho. Ještěže Muffínek se vyloupl jako takový ustrašený, neprůbojný prcek. Alespoň k nám skvěle zapadl. A teď už musím jít luxovat chlupy. Našeho posledního nocležníka ještě teď  po kouscích vymetáme zpod nábytku.

Máme doma psa?

Byla jsem nařčena, že se ke svým psům chovám jako k dětem. Tak zaprvé… neříkám, že ne. Ale není to tak jednoduché. Ráda bych se nad tím na chvilku pozastavila a sáhla si do svědomí, aby bylo v téhle věci jasno. Trpělivost, prosím, však já si nějakou výmluvu vymyslím… 🙂

Nemůžu nepřiznat, že se na kluky dívám skutečně s mateřskou starostlivostí a někdy jsem přehnaně opatrná. Že je nechávám spát v posteli – dokonce s hlavou na polštáři. Že je nedokážu nechat vyhladovět, když jim nechutnají granule, a proto kupujeme krmivo jen v malých baleních a střídáme je podle toho, jak si zrovna milostpáni vzpomenou. Když sedíme v čekárně na veterině, chovám Muffina v náručí a vyprávíme si, aby se nebál. Nemám ani to srdce ho páčit z boudy, když se odmítá jít proběhnout ven. Vždycky ho lákám na pamlsky, aby vylezl sám. Ale přesto si nemyslím, že bych to přeháněla. Jsem jen… mateřsky založená. Nejsem na hlavu.

DSC_0075

Nepořádáme narozeninové party – konec šmytec. Klukům jsou nějaké narozeniny u jejich chlupatých roztomiloučkých pozadí. Je to naprostý nesmysl, který psům jen narušuje denní režim a co hůř – kazí žaludek. Kdo kdy slyšel o tom, že by pes měl dostávat dort? Pes by měl dostat svou pravidelnou a zdravou večeři. Může dostat novou hračku, vepřové ucho na kousání nebo třeba delší venčení, ale balonky, party a dort? Dort si, páníčku, můžeš strčit… do lednice. A tak se dostáváme k dalšímu bodu – klukům přísně hlídám jídelníček a žádné lidské nesmysly na něm nemají co dělat. Psí čokoláda. Psí sušenky. Psí bonbony. Svatá pečená huso – proč? Pes dostane dávku kvalitních granulí / konzervu / syrovou stravu a hotovo. Ke žvýkání nějakou tu okrajovou část dobytka a občas na chuť kus sušené plíce nebo ledviny.

DSC_0110

Přiznávám, kluci dostali vánoční dárek. Ať už to tedy víte. Ale jenom proto, že se mi jejich starý pelíšek hrozně špatně cpal do pračky. Dostali černý pelech o velikosti středního letiště a když jsou chvilku úplně v klidu, člověk by je na něm skoro nenašel. Jenže pelech je pořád pelech. Není to postýlka s nebesy a povlečením se vzorem kostiček a míčků. Klukům nekupujeme blbosti. Mají svůj obleček na zimu a na léto pláštěnku, protože když jim promokne kožíšek, nikdo s nimi už ani nehne. Mají krásná vodítka a známky a mají správně vybrané kšandy. Mají obrovskou zásobu tenisáků a hračky na přetahování. Ale neoblékáme je do svetrů, mikin, klouboučků a podobných přitroublých zbytečností. Nikdo u nás nenosí šatičky.

thumb_DSC_0027_1024

Držíme se Cesarových přikázání jak to jde. Se psy se nedomlouváme, nesmlouváme, máme nějaká pravidla a na těch nekompromisně trváme. Když se někdo při venčení zatoulá, nevoláme na něj polohlasem „Muffínku, pojď sem, pěkně prosím…“. Maminka je možná milá a neškodná, ale když zařve, postaví se i jehličí na stromech do pozoru. Ano, jsem maminka. Jsem napůl psí a napůl lidská máma, podle toho, co je právě potřeba. Díky bohu, že těm svým brabantíkům můžu kupovat granule a nemusím pro ně vlastnoručně lovit.

Záležitost s packou

Když jsme si přivezli domů Dobbyho, vypadal jako bezbranné opičí mládě a jeho čumáček s námi byl ať jsme se hnuli kamkoliv. Vidím ho jako dnes, jak čekal těsně za dveřmi sprchového koutu a poplakával, jestliže si maminka myla hlavu na jeho vkus už moc dlouho. Byl naším chlupatým a mazlivým miminkem, maličkým človíčkem ve čtyřnohém těle. Ale přesto přese všechno se choval stroprocentně jako pes. To jen my jsme z něj měli oči navrch hlavy.

muffin-packa

Muffínek měj stejnou barvu a stejně krásné štěněcí bříško (kulaté a hlaďoučké, jakoby spolkl tenisák), ale to bylo všechno. Dá se říct, že jsme nebyli připravení na takový nedostatek… přirozených instinktů. Bál se každého psa, bál se tmy, bál se hluku… ale o to víc přilnul k nám. Muffin miluje lidi, svoje i cizí, nedělá rozdíly. Dobby je taky mazlík, to se mu nedá upřít, ale u Muffina je to skoro posedlost. Jde to až tak daleko, že se chvílemi chová víc jako člověk než jako vlk. Tedy… skoro vždycky. Chodí po zadních, dokonce zvládne na zadních i skákat a couvat – prý to má po svém psím tátovi. Ale Muffin je i větší ukecánek než Dobby. Zvládne nadávky, stěžování, pláč i ustrašené kňourání. Když na Silvestra venku létaly petardy, vlezl mi na krk, žužlal mi ucho a vyprávěl mi až do dvou do rána. Muffin spoléhá na maminku, že ho nakonec vždycky nějak zachrání.

packa

Nejpodivnější je ale ta záležitost s packou. Muffin od nás musel okoukat pár triků, jinak si to nedokážu vysvětlit. Místo aby věci očuchával, raději do nich opatrně šťouchá packou. Lidem pokládá packu na ruku nebo na hrudník, když chce mazlit. Chytá se mého předloktí, umí mě dokonce obejmout kolem krku. Když ho lidský táta zlobí a fouká mu na nos, Muffínkovi dojde trpělivost a dá mu packu přes pusu.

Muffin je zkrátka dáreček, takový rozmazlený malý skřítek. Jestliže si normální pes myslí, že i všichni ostatní v jeho smečce jsou psi, pak mistr Muffin zřejmě podléhá dojmu, že je člověk.