Záležitost s packou

Když jsme si přivezli domů Dobbyho, vypadal jako bezbranné opičí mládě a jeho čumáček s námi byl ať jsme se hnuli kamkoliv. Vidím ho jako dnes, jak čekal těsně za dveřmi sprchového koutu a poplakával, jestliže si maminka myla hlavu na jeho vkus už moc dlouho. Byl naším chlupatým a mazlivým miminkem, maličkým človíčkem ve čtyřnohém těle. Ale přesto přese všechno se choval stroprocentně jako pes. To jen my jsme z něj měli oči navrch hlavy.

muffin-packa

Muffínek měj stejnou barvu a stejně krásné štěněcí bříško (kulaté a hlaďoučké, jakoby spolkl tenisák), ale to bylo všechno. Dá se říct, že jsme nebyli připravení na takový nedostatek… přirozených instinktů. Bál se každého psa, bál se tmy, bál se hluku… ale o to víc přilnul k nám. Muffin miluje lidi, svoje i cizí, nedělá rozdíly. Dobby je taky mazlík, to se mu nedá upřít, ale u Muffina je to skoro posedlost. Jde to až tak daleko, že se chvílemi chová víc jako člověk než jako vlk. Tedy… skoro vždycky. Chodí po zadních, dokonce zvládne na zadních i skákat a couvat – prý to má po svém psím tátovi. Ale Muffin je i větší ukecánek než Dobby. Zvládne nadávky, stěžování, pláč i ustrašené kňourání. Když na Silvestra venku létaly petardy, vlezl mi na krk, žužlal mi ucho a vyprávěl mi až do dvou do rána. Muffin spoléhá na maminku, že ho nakonec vždycky nějak zachrání.

packa

Nejpodivnější je ale ta záležitost s packou. Muffin od nás musel okoukat pár triků, jinak si to nedokážu vysvětlit. Místo aby věci očuchával, raději do nich opatrně šťouchá packou. Lidem pokládá packu na ruku nebo na hrudník, když chce mazlit. Chytá se mého předloktí, umí mě dokonce obejmout kolem krku. Když ho lidský táta zlobí a fouká mu na nos, Muffínkovi dojde trpělivost a dá mu packu přes pusu.

Muffin je zkrátka dáreček, takový rozmazlený malý skřítek. Jestliže si normální pes myslí, že i všichni ostatní v jeho smečce jsou psi, pak mistr Muffin zřejmě podléhá dojmu, že je člověk.