Dvojnásobná radost?

Aneb proč máme dva psy.

Jeden brabantík přijde na míň peněz. O tom se nedá diskutovat, to je prostě fakt. Jeden brabantík skoro nic neváží, takže ho kdykoliv naložíte do batohu a můžete vyrazit kam se vám zlíbí. Jeden brabantík nenadělá tolik škody. Nemá moc jak – aby se sám s ňafáním vrhal do polštářů na gauči, rozhazoval je po zemi a žvýkal polstrování – na to ho neužije. Alespoň Dobbyho určitě ne…

blog2

Jednoho psa snáz uhlídáte. Venčení vám zdaleka nenadělá tolik vrásek jako každodenní snaha zvládnout na vodítku dva chlupaté zlobiváky – každého s úplně jinou povahou. Když jde proti nám cizí pes, Dobby se zastaví a zaujme pozici „kočka po ránu“, kdy vztyčí ocas, protáhne záda a číhá. Muffínek… já nevím, Muffínek vypadá, že by nejradši sprintoval psovi přímo do chřtánu, ale zároveň se bojí, takže začne poskakovat a štěkat, táhne mě dopředu a hned zase uskakuje do bezpečí. Takže já se motám po ulici, v upažení vypadám jako strašák do zelí… kdybych k tomu měla ještě samonavíjecí vodítka, to už bych se musela nutně zbláznit.

blog1

Náhoda je blbec. A tak vždycky, když z něčeho kurýrujeme jednoho prcka, druhý pro jistotu chytí něco jiného, aby o něj byl taky zájem. Jeden nemá rád stříhání drápků, druhý nesnáší čištění uší. Takže v klidu nezvládneme základní udržovací péči. A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Proč tedy nemáme jen jednoho psa?

Protože když byl Dobby ještě sám, trávil většinu dne poleháváním na gauči (nebo u mě na klíně). Když jsme odcházeli z domova, nesl to statečně, neplakal ani neřval. Ale mně to mohlo srdce utrhnout, že tam bude hodiny sedět sám, koukat se do zdi a doufat, že se pro něj jeho smečka vrátí. Zkrátka to nebylo fér. Trávím s kluky veškerý volný čas, ale nikdy bych psovi nemohla nahradit parťáka stejného druhu. A tak budu klidně tahat jednoho psa v batohu a druhého v klokance, klidně budu chodit na veterinu třikrát týdně, když je špatné období a předáváme si doma nemoci. Budu kupovat dva druhy krmiva, protože každý brouček má trochu jinou představu o dobré večeři. Jen když je pak uvidím si hrát, ohryzávat si navzájem uši a lítat zběsile po předsíni. Jen když budou spát spolu v jednom pelíšku, aby nikomu už nemohlo být smutno. Jednou mám za ně zodpovědnost – tak se zkrátka musím starat.

1 komentář: „Dvojnásobná radost?“

  1. Díky za další porci psí legrace a poučení s bezva pointou!

Komentáře nejsou povoleny.