Zvykání na samotu

Jednou z prvních věcí, které se musí každé štěňátko naučit, je zůstávat o samotě – pravidelně a bez větších protestů. Nemůže vám přece pokaždé zdemolovat byt a radostně počurat boty, když se konečně uráčíte vrátit domů. A co by tomu řekli sousedi? Kdo máte svoje vlčáky, svoje jacky a kokršpaněly – vy si budete muset nakoupit příručky, vyrazit na cvičák a obrnit se svatou trpělivostí. Můžete taky koupit XXL klec, obětovat prádelník po babičce a udělat v obýváku „psí koutek“. Ale následující řádky jsou určeny výhradě pro majitele brabantíků, grifonků a možná (možná – nemám to potvrzené) mopsíků. V našem případě je to totiž trošku… složitější. My nemusíme učit naše štěňátka zůstávat o samotě. My se musíme naučit, jak vydržet byť i jedinou hodinu bez nich.

blog2

Nikdy nezapomenu na ty Dobbyho kukuče, když byl ještě sotva kulička chlupů s očima. Ten výraz – tak si běž. Já to tu zvládnu. Ale je ti doufám jasné, co jsi provedla… je ti jasné, o co přicházíš? Tak už jdi… a nedělej nám to oběma ještě těžší… Indická telenovela hadr. Manipuloval – ale on to zvládal. Já ne. Tedy… prvních pár dní jsem si myslela, že bych byla nejradši na sto mil od nejbližšího štěňátka, ale to byla jen taková lehká laktační psychóza. Nic vážného. Až postupně jsem se… zamilovala. Teď jsem v tom až po uši, nedovedu si představit ráno bez štěňátek ve společném pelechu, nedovedu si představit den bez venčení. Podívejte, nikdo nikdy neřekl, že to bude snadné. Nikdo mě ale taky dopředu nevaroval, že to bude tak náročné…

Musíte se naučit nestresovat ani sebe, ani štěňátko. Pravidlo číslo jedna – nikdy se neloučit. To je základ, to je největší zkouška, to je peklo. Člověk si připadá jako tyran, jako bezcitný a zavrženíhodný sobec. Ani se na něj nepodívám, ani mu neřeknu „ahoj“… Pravdou ale zůstává, že pes vašemu „ahoj“ nerozumí. Pes z vás jen cítí nervozitu a strach, zpanikaří – a přesně v ten moment vy bouchnete dveřmi a necháte ho samotného, aby se chudáček doma klepal a čekal, jestli se mu ještě kdy vrátíte. Musíte překonat ty smutné pohledy, netopýří ouška, musíte zapomenout na ten opičí čumáček, nadechnout se a vyrazit do práce – protože, přiznejme si to, konzervy a sušené plíce nejsou zadarmo.

blog1

Pravidlo číslo dvě – nikdy se nevítat. To ovšem nedodržujeme. Nikdy jsem nebyla schopná naučit kluky, aby se nestavěli na zadní a nesápali se po mě (a po všech našich návštěvách). Naopak – sama tomu pomáhám, naše přivítání mi skutečně nepřidávají na vážnosti a zdravé důstojnosti – padnu na kolena a začnu si s klukama vyprávět, šišlat, objímat se, drbat je za ušima… zkrátka pokaždé ztropíme hotový cirkus. Takže – pamatujte na pravidlo číslo dvě. Ale nezapomeňte, že to jde případně i bez něj…

A když se konečně naučíte odpoutat od svého miminka, odtrhnout se ode dveří a skočit si třeba alespoň nakoupit, přichází vysoká škola psích maminek – dovolená. Od jisté doby už mi dovolená musí slibovat skutečně kopec nevšedních zážitků, abych vůbec zvažovala, že mi to stojí za to, opustit moje broučky. Páníček mě musí odvážet téměř násilím – prakticky zamčenou v kufru, abych dokázala přenechat Dobbyho s Muffinem v péči jakékoliv třetí osobě, jelikož už týdny před odjezdem sepisuju podrobné návody, jak se o ně nejlépe postarat, a budím se v noci s pocitem, že nikam nemůžu, protože to nikdo nezvládne tak jako já. A oni mi tady smutkem snad uschnou, miláčci moji… Zkrátka hysterie level 1 000. Moje vlastní lidská maminka mi pořád opakuje, ať si hlavně užiju volna a nemyslím pořád jen na psy. Ale to se lehko řekne. Když i páníček zvládne bez problému jen první den – a první ráno v hotelu si pochvaluje, že nemusí jít venčit – ale vzápětí už kouká po cizích mazlíčcích. A v polovině dovolené jsme totálně psychicky rozložení oba dva. Skoro se to stydím přiznat… ale uprostřed výletu do Kodaně jsme například krmili racky a museli jsme toho nechat kvůli akutnímu záchvatu stýskání, když nám oběma jeden obzvlášť drzý a vychytralý hladovec začal až nápadně připomínat Muffina. Pokud si zakládáte na seriózním vystupování, někdo by vás měl dopředu varovat, že brabantík asi nebude plemeno pro vás…

blog3

1 komentář: „Zvykání na samotu“

  1. Mám podobnou loučící krizi se svým dítětem. Zkusím aplikovat aspoň pravidlo č.1 (:dík!

Komentáře nejsou povoleny.