Dvojnásobná radost?

Aneb proč máme dva psy.

Jeden brabantík přijde na míň peněz. O tom se nedá diskutovat, to je prostě fakt. Jeden brabantík skoro nic neváží, takže ho kdykoliv naložíte do batohu a můžete vyrazit kam se vám zlíbí. Jeden brabantík nenadělá tolik škody. Nemá moc jak – aby se sám s ňafáním vrhal do polštářů na gauči, rozhazoval je po zemi a žvýkal polstrování – na to ho neužije. Alespoň Dobbyho určitě ne…

blog2

Jednoho psa snáz uhlídáte. Venčení vám zdaleka nenadělá tolik vrásek jako každodenní snaha zvládnout na vodítku dva chlupaté zlobiváky – každého s úplně jinou povahou. Když jde proti nám cizí pes, Dobby se zastaví a zaujme pozici „kočka po ránu“, kdy vztyčí ocas, protáhne záda a číhá. Muffínek… já nevím, Muffínek vypadá, že by nejradši sprintoval psovi přímo do chřtánu, ale zároveň se bojí, takže začne poskakovat a štěkat, táhne mě dopředu a hned zase uskakuje do bezpečí. Takže já se motám po ulici, v upažení vypadám jako strašák do zelí… kdybych k tomu měla ještě samonavíjecí vodítka, to už bych se musela nutně zbláznit.

blog1

Náhoda je blbec. A tak vždycky, když z něčeho kurýrujeme jednoho prcka, druhý pro jistotu chytí něco jiného, aby o něj byl taky zájem. Jeden nemá rád stříhání drápků, druhý nesnáší čištění uší. Takže v klidu nezvládneme základní udržovací péči. A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Proč tedy nemáme jen jednoho psa?

Protože když byl Dobby ještě sám, trávil většinu dne poleháváním na gauči (nebo u mě na klíně). Když jsme odcházeli z domova, nesl to statečně, neplakal ani neřval. Ale mně to mohlo srdce utrhnout, že tam bude hodiny sedět sám, koukat se do zdi a doufat, že se pro něj jeho smečka vrátí. Zkrátka to nebylo fér. Trávím s kluky veškerý volný čas, ale nikdy bych psovi nemohla nahradit parťáka stejného druhu. A tak budu klidně tahat jednoho psa v batohu a druhého v klokance, klidně budu chodit na veterinu třikrát týdně, když je špatné období a předáváme si doma nemoci. Budu kupovat dva druhy krmiva, protože každý brouček má trochu jinou představu o dobré večeři. Jen když je pak uvidím si hrát, ohryzávat si navzájem uši a lítat zběsile po předsíni. Jen když budou spát spolu v jednom pelíšku, aby nikomu už nemohlo být smutno. Jednou mám za ně zodpovědnost – tak se zkrátka musím starat.

Jarní fitness

Jaro je tady! Tedy… tady u nás. Pokud u vás ještě ne, moc se omlouvám za předčasné nadšení. Každopádně my už vyrážíme denně na dlouhou procházku, aby se kluci pořádně protáhli a setřásli ze sebe zimní deprese i přebytečný tuk. Už není důvod trávit celé dny na gauči nebo v pelechu, přestáváme se vykrmovat a aportujeme jako o život.

blog1

Naivně jsem si myslela, že je po zimě utahá první delší procházka. Že to nebudou mít ještě „v packách“. Ale kdež! Neutahám je pořádně ani po dvou hodinách. Přijdeme domů, půl hodinky si schrupnou a zbytek odpoledne se věnují řecko-římským zápasům v chlupatém stylu. Z toho ovšem jasně vyplývá, že brabantík (samozřejmě ani grifonek, nechytejte mě za slovo) není žádný gaučák. Bude gaučákem jen v případě, že mu nedáte jinou možnost. A to by byla škoda. Brabantík má potenciál, je to miniaturní atlet a drobounký vytrvalostní běžec. Dejte mu šanci, vyražte na dlouhý výlet a uvidíte. Dobby už teď nadšeně prolézá potoky, ráchá se v blátě a loví straky. Sice by neulovil ani šneka – ale snaha, ta snaha tam je.

blog3

Chystáme se letos klukům dát trochu zabrat. Budou s námi pěkně běhat, budou chodit okukovat vzdálené příbuzné v zoo… Když byl Dobby ještě prcek, zoo ho nechávala chladným, zvířata kolem sebe prakticky nevnímal – až jsme došli s obyčejné ceduli, na které byl tapír z papíru. To se mohl uštěkat k zalknutí, jak se vyděsil. Ale abych neodbočovala – zkrátka letos žádné flákání, chceme přece zdravé a aktivní mazlíčky. I páníčky. A jako celá rodina se připravujeme na pochod Praha-Prčice. Sice jen na 35km, ale stejně. Uvidíme, jak se klukům zalíbí v terénu, až je vytáhneme někam dál, než do parku. Upřímně se naprosto škodolibě těším, až uvidím Muffina, jak má konečně dost a nechce táhnout na vodítku ani lítat jako blázen.

Procházkové fitness prospěje všem členům smečky. A to, že máte „jen“ brabantíka a ne vlčáka, není žádná omluva. Brabantík je šikula. Alespoň ti naši by se dali zapřáhnout do vozíku a mohli by klidně táhnout náklad na celodenní výlet. Asi je žene jaro. Tak je přece nebudeme brzdit.

blog2

Kdo hlídá hlídače

Přece já. Proč by člověk nemohl mít hlídacího brabantíka? Dobby si rozhodně myslí, že v naší rodině nějakého pořádného psího borce potřebujeme. A než dorazí, pokouší se ho alespoň částečně nahradit. Kolikrát už mě vzbudil ten chlupatý andílek, který spal stočený u mé hlavy, čumáček připlácnutý na mém čele. Je to pokaždé stejné. Někdo projde podchodem v našem domě, nedej bože, aby ještě zaštěkal cizí pes, andílek se naježí, skokem plavmo se vymrští do nohou postele a začně štěkat jako dobrman. A protože bydlíme v prvním patře, máme takovouhle estrádu třeba desetkrát za noc.

blog2

Musíme toho našeho hlídače dobře hlídat. Aby si neublížil. Aby z toho ještě nakonec nedostal infarkt. Aby nevyskočil z okna, až příště zahlédne ohaře… Záhadou mi zůstává poklidné sousedské soužití v našem domě. Nedávno jsem potkala sousedku na patře, drbala ta dvě zlobivá strašidla za ušima, kluci tancovali na zadních jako v cirkuse a paní se jen tak mimochodem zmínila, jak je báječné, že vůbec nejsou slyšet. Vždyť ti miláčci snad vůbec neštěkají! Ha, chyba. Máme prostě jen skvělé dveře. A nebo jsou sousedi ze staré školy a mají dojem, že pes musí štěkat HAF HAF HAF. My máme ovšem malou tlamičku. My štěkáme MŇAF MŇAF MŇAF.

blog3

Vůbec nejhorší je ale uhlídat hlídače dva. Teď nemluvím o Muffinovi, ne ne, Muffin není hlídač. Muffin je opička. Muffin štěká zásadně jen ze strachu. Jeho štěkání by se dalo volně přeložit jako „pomoc, pomoc, nechte mě, jsem moc malej!“. Ne, já mluvím o tom, jaké to je, když se u nás výjimečně vyskytne ještě třetí chlupatý výtržník a jaká je to potom mela. Zatím jsme hlídali cizího psa jen dvakrát. A uvidíme, kolikrát si ještě hlídat troufneme…

blog1

První miláček nám počural koberec, závěs, gauč, pelíšek a postel. Značkoval si nové území. To se pračka měla… Dobbymu se nový pořádek ve smečce vůbec nelíbil a vztekal se div mu nepraskla žilka v oku. Chudák mazlík musel večeřet o samotě a spát v předsíni.

Druhý brouček byl už vychovaný a čistotný. Udělal jen obrovskou louži těsně za dveřmi do domu, takže jsme ještě několik dní museli vycházet do ulice bokem. Řádil s kluky jako černá ruka, lítali z obýváku do kuchyně a zpátky jako takové malé lokální tornádo. Ovšem jen do večeře. Jakmile mazel uviděl granule, zdivočel, sežral všechny tři porce a malér byl na světě. Zbytek večera proběhl relativně bez problému, ale museli jsme na pořádek a klid dohlížet pěkně zblízka, jinak by se ztráta večeře probírala pomocí zubů a drápů. Nový přírůstek si budoval postavení ve smečce a nechtěl ustoupit ani o píď. A tak spal taky v předsíni.

Já hlídám hlídače. Už mám praxi, ale dlouhodobě zvládnu jen jednoho. Ještěže Muffínek se vyloupl jako takový ustrašený, neprůbojný prcek. Alespoň k nám skvěle zapadl. A teď už musím jít luxovat chlupy. Našeho posledního nocležníka ještě teď  po kouscích vymetáme zpod nábytku.

Máme doma psa?

Byla jsem nařčena, že se ke svým psům chovám jako k dětem. Tak zaprvé… neříkám, že ne. Ale není to tak jednoduché. Ráda bych se nad tím na chvilku pozastavila a sáhla si do svědomí, aby bylo v téhle věci jasno. Trpělivost, prosím, však já si nějakou výmluvu vymyslím… 🙂

Nemůžu nepřiznat, že se na kluky dívám skutečně s mateřskou starostlivostí a někdy jsem přehnaně opatrná. Že je nechávám spát v posteli – dokonce s hlavou na polštáři. Že je nedokážu nechat vyhladovět, když jim nechutnají granule, a proto kupujeme krmivo jen v malých baleních a střídáme je podle toho, jak si zrovna milostpáni vzpomenou. Když sedíme v čekárně na veterině, chovám Muffina v náručí a vyprávíme si, aby se nebál. Nemám ani to srdce ho páčit z boudy, když se odmítá jít proběhnout ven. Vždycky ho lákám na pamlsky, aby vylezl sám. Ale přesto si nemyslím, že bych to přeháněla. Jsem jen… mateřsky založená. Nejsem na hlavu.

DSC_0075

Nepořádáme narozeninové party – konec šmytec. Klukům jsou nějaké narozeniny u jejich chlupatých roztomiloučkých pozadí. Je to naprostý nesmysl, který psům jen narušuje denní režim a co hůř – kazí žaludek. Kdo kdy slyšel o tom, že by pes měl dostávat dort? Pes by měl dostat svou pravidelnou a zdravou večeři. Může dostat novou hračku, vepřové ucho na kousání nebo třeba delší venčení, ale balonky, party a dort? Dort si, páníčku, můžeš strčit… do lednice. A tak se dostáváme k dalšímu bodu – klukům přísně hlídám jídelníček a žádné lidské nesmysly na něm nemají co dělat. Psí čokoláda. Psí sušenky. Psí bonbony. Svatá pečená huso – proč? Pes dostane dávku kvalitních granulí / konzervu / syrovou stravu a hotovo. Ke žvýkání nějakou tu okrajovou část dobytka a občas na chuť kus sušené plíce nebo ledviny.

DSC_0110

Přiznávám, kluci dostali vánoční dárek. Ať už to tedy víte. Ale jenom proto, že se mi jejich starý pelíšek hrozně špatně cpal do pračky. Dostali černý pelech o velikosti středního letiště a když jsou chvilku úplně v klidu, člověk by je na něm skoro nenašel. Jenže pelech je pořád pelech. Není to postýlka s nebesy a povlečením se vzorem kostiček a míčků. Klukům nekupujeme blbosti. Mají svůj obleček na zimu a na léto pláštěnku, protože když jim promokne kožíšek, nikdo s nimi už ani nehne. Mají krásná vodítka a známky a mají správně vybrané kšandy. Mají obrovskou zásobu tenisáků a hračky na přetahování. Ale neoblékáme je do svetrů, mikin, klouboučků a podobných přitroublých zbytečností. Nikdo u nás nenosí šatičky.

thumb_DSC_0027_1024

Držíme se Cesarových přikázání jak to jde. Se psy se nedomlouváme, nesmlouváme, máme nějaká pravidla a na těch nekompromisně trváme. Když se někdo při venčení zatoulá, nevoláme na něj polohlasem „Muffínku, pojď sem, pěkně prosím…“. Maminka je možná milá a neškodná, ale když zařve, postaví se i jehličí na stromech do pozoru. Ano, jsem maminka. Jsem napůl psí a napůl lidská máma, podle toho, co je právě potřeba. Díky bohu, že těm svým brabantíkům můžu kupovat granule a nemusím pro ně vlastnoručně lovit.

Počasí pod psa

Poslední dobou to na dlouhé procházky moc nevypadá. Klukům se nechce ze dveří, vadí jim mokrý sníh na silnici… zkrátka obcházíme blok pořád dokola a pak zase šup domů do tepla. Teplota skáče od dvou stupňů po mrazivých mínus deset, v noci se Muffínek tulí pod peřinou div se mi nepřilepí na záda a hlavně se pořád plácáme jenom doma, hrajeme si na gauči a aportujeme v předsíni. Kde má ten malý sladký brabantík schované tlačítko, aby se na zimu dal změnit v huskyho? Chtělo by to odolnější model, když dojde na lednové počasí.

blognew3

Jak leden postupuje směrem k jaru a počasí se nelepší, dostává lidská část smečky rýmu a kašel, takže chuť na dlouhé procházky už nemá nikdo. Pak už je to skutečně jen život pod dekou, vylézt ven, zařídit to nejnutnější a vrátit se zpátky. Dobby s Muffinem na mě prý klidně budou čekat v posteli, žádný problém. Sledujeme předpověď počasí, ale ta se mění klidně i v průběhu dne, takže odhady na týden dopředu mají prakticky nulovou výpovědní hodnotu. Klukům teď občas přidávám na lžíci jogurtu jistrocelový sirup, aby zůstali zdraví. Minulou zimu Dobby někde přišel k ošklivým střevním potížím a skončil na kapačkách. Prý si to předávali psi v okolí mezi sebou, nebyla jsem jediná, kdo přivedl na veterinu takovou ublinkanou katastrofu. Od té doby jsem háklivá (tedy ještě háklivější, než jsem byla) na jeho olizovací výpravy po okolí a od těch nejšpinavějších míst ho nemilosrdně odtahuju za kšandy.

blognew2

Zima s brabantíkem zkrátka není vyloženě radostné poskakování v závějích. Když napadl první centimetr sněhu, kluci venku začali hrát „na chudáka“. Po několika krocích v tom studeném nadělení začal pokaždé jeden nebo druhý zvedat nožičku, kulhat a tvářit se ztrápeně. V takovým případě nezbývá, než ubohou nožičku vzít do dlaně, otřít a zahřát a po sto metrech zopakovat. Ještě tak grifonka vytáhnout do hor, nějakého chlupáče, kterého už rok nikdo netrimoval. Ale brabantíka? A obzvlášť Muffina? Nikdy.

blognew1

Co nám zbývá? Venčíme se často a pokaždé jen na chviličku. Kluci se z nudy perou, ohryzávají mě i sebe navzájem. Někdo (nechci jmenovat) okousal dveře a taky botník. Nemáme jinou možnost, než načít balení vepřových uší po deseti kusech a čekat na jaro. Já jen doufám, že se nikde nezdrží.

Bojíte se brabantíka?

Zdají se vám štěňátka k Vánocům / štěňátka z množíren / opuštěná štěňátka jako ohrané téma? Všichni už to četli, bla bla, najděte si dobrou chovatelskou stanici, bla bla bla… Opravdu? No nejspíš se to ještě tak docela ke každému nedostalo. Poslyšte nyní pohádku o brabantíkovi, který tak moc zlobil svoji maminku, až musel s tátou k paní veterinářce. A jak to bylo dál?

blog1

Máme doma chronického nežravce. To je hotová věc. Ta naše rozmazlená kulička chlupů (toho času v pokročilém stádiu línání) nechtěla baštit tak dlouho, až se ráno na procházce zcela neroztomile poblinkala. A pak ještě jednou doma do pelechu. Mamča je hysterická plašanda, to všichni víme, takže nakázala nekompromisně prohlídku na veterině. Odseděl si to taťka, protože měl zrovna víc volného času. Trocha rovnoprávnosti musí být. V Muffínkovi to ani moc neškrundalo a po nějakém čase rutinního klepání se před vstupem do ordinace začal vypadat zase jako normální zdravé štěňátko.

blog2

V čekárně už hnízdila jistá rodinka, zřejmě čerstvě obohacená o nového člena. Bylo tři dny po Vánocích, tak proč taky ne, že. Cizí prcek ještě neměl očkování, takže ho úzkostlivě drželi z dosahu toho „ošklivého, nemocného psa“, od kterého by ještě mohl něco chytit – aka Muffina. Naštěstí šli na řadu jako první a tak vydrželi statečně až do předvolání k paní doktorce. Naše veterina je výborná a nemohla bych o ní říct křivého slova. Má ale skutečně maličkou čekárnu a tenké dveře do ordinace… takže kromě zdravého Muffínka, který dostal jen lék na uklidnění žaludku a dvě dietní konzervy, přinesl táta domů výčet neduhů ubohého druhého pacienta – zánět uší, zánět v oku a blechy. Zároveň s účtem dostali majitelé i základní balíček informací o zdravotní péči pro psa – takový, který měli mít už dávno nastudovaný.

Prosím, nebojte se brabantíka. Jeho mamča je prostě jen přehnaně opatrná. Z čeho byste měli mít daleko větší strach jsou podvodníci a lumpové, kteří chovají štěňátka v klecích a prodávají je jen kvůli zisku, nemocná a vyplašená. Štěňátko je kámoš – ne hračka.

Nakupujete do zásoby?

Nedávno jsem viděla fotografii československého vlčáka, jak si pochutnává na celém syrovém kuřeti. Nejsem odborník na BARF, nechci to posuzovat z hlediska výživy, to vůbec ne. Jen mě zaujala ta divokost, ten fascinující moment – přesně jako ze zoo, kdyby fotili krmení vlčí smečky. A vsadím se, že vlčí smečka by nikdy neohrnula nos a neřekla „Zase kuře? Už zase mi cpete kuře? Tak na to se vám vykašlu…“ a neodkráčela by uraženě držet hladovku. Ani jakž takž normální pes by nikdy necouval od misky. Zvlášť ne, kdyby si jeho psí maminka mohla nohy uběhat a peněženku roztrhat, aby dostával jen to nejlepší.

blog1

Abych se dostala k jádru věci. Kluky krmíme granulemi, jak už jsem psala. Ono je totiž těžké krmit brabantíka BARFem (pokud je ten váš normální, moc se vám omlouvám), když s tím svým mrňavým čumáčkem nakráčí k večeři a začne se rýpat v syrové mrkvi, jakože to divně smrdí a že to se teda papat nebude. Maximálně ještě tak syrové jablíčko, ale to jenom občas. A jenom kousek. Možná. Když se mu bude chtít. Jsem na ně měkká, říkáte? Jsem. Přiznávám.

blog2

Inu, snažíme se alespoň vybrat kvalitní granule, takové, aby klukům seděly a obsahovaly jen to, co je pro ně zdravé. Dostali jsme se ke značce Platinum – a ráda bych tady uvedla, že bobky po jejich granulkách měli kluci jako z reklamy a celkově nebyl vůbec žádný problém. Baštili jsme je měsíc a psí maminka byla nadšená. Konečně máme to pravé. Zásobili jsme se proto, protože teď už se přece nemůže nic stát a nechceme okolo svátků lítat nakupovat, o objednávání nákupů na dovážku ani nemluvě… 15kg krmiva ve třech 5kg pytlích pro dva malé… nevděčné a zlé příšeráky. Jakmile jsme načali první pytel, Muffínek si postavil hlavu, že jehněčí už mu nejede a konec. A ty si mamko poraď, případně si ty granule sněz sama.

blog3

Chtěla bych se pochlubit, jak geniálně jsme to nakonec vyřešili. Ale nemůžu. Nevyřešili jsme to. Alespoň zatím ne. Momentálně se krmíme stylem, že Muffínkovi cpu ráno a večer balení Platinum puppy chicken. Ten název je skutečně výstižný. Krmím ho, jakobych vykrmovala kuře na pekáč. Granulku po granulce se přemlouváme, jestli tedy ano nebo ne. Totální selhání přísné výchovy.

Pro nás už je pozdě. Ale pro vás ostatní – pokud máte vybíravého psa, prosím – nechte ho vyhladovět, však on si vzpomene, jak se používají žvýkací svaly. A já zítra vyrážím pro pytel nových granulí, aby se milostpán pomněl. Tak uvidíme, snad mi je taky nehodí na hlavu…

Krmíme, nevykrmujeme

Rozmáhá se móda exotických mazlíčků. Možná už není tak originální pořídit si jedovatého hada nebo veverku, jelikož móda chodí ve vlnách a jen co se trendy usadí, už je ženou pryč další. Přemýšleli jsme, jestli si nepořídit mývala. Prý jsou úžasně nenároční, chytří, otužilí a sežerou téměř cokoliv (zrovna tomu bych věřila). Samozřejmě jen žertuju, naše dvoučlenná smečka by mě za mývala nejspíš zakousla. No… přinejmenším ožužlala. Hrdý páníček dvou chlupaťoučkých brabantíků projevil zájem o chov miniaturního prasátka. Co se mě týká, prasátko mi přijde miniaturní (a sympatické) pouze pokud se podává ve formě jednohubek. Nejspíš jsem zaujatá, ale po přečtení Farmy zvířat zkrátka nechovám k prasatům důvěru. U nás doma možná vládnou železnou packou psi o váze 4,8kg, ale žádné prase mi v obýváku plánovat revoluci nebude.

blog1

Jelikož tedy zůstáváme věrní malým šelmičkám a ani se je nechystáme sníst ke štědrovečerní večeři, je tu podstatná otázka stravování – svoje brabantíky krmíme, nevykrmujeme. Kdyby dali dětem v první třídě vybrat, co papá pes, co slepice a co kravička, určitě by nikoho ani nenapadlo tvrdit, že pes žere rýži, pšenici nebo kukuřici. To by kráva stejně tak dobře mohla svačit kuřecí řízky. Pes není prasátko. Prosím myslete na to, když si budete chtít pořídit nového člena rodiny. Mouka je určitě levnější než maso, ale veterinář, který vašeho mazlíčka bude léčit z následků špatné výživy, vám účty rychle srovná.

blog2

Neříkám, že je nutné koupit nejdražší krmivo na trhu nebo psovi dělat každý den svíčkovou. Jde jen o to najít krmivo, které pejskovi vyhovuje, a které obsahuje hlavně maso a ne šrot. Existuje množství článků o tom, jak vybrat krmivo, jestli barf nebo konzervy nebo granule… my máme poloměkké granule a jsme maximálně spokojení. Po konzervách jsme sbírali v parku nálože jako od bernardýna a po těch nejkvalitnějších granulích co jsme sehnali (s maximálním obsahem masa) byly pořád jenom průjmy a Muffínek byl chudák samá noha, vůbec nepřibíral. Úplný základ, který jsme si časem osvojili a který bych opakovala každému, kdo by byl ochotný se se mnou na tohle téma bavit, je:

1. Čtěte složení
Pokud někdo napíše velkým písmem přes celý obal „superprémiové“, nemusí to ještě nic znamenat. Je nutné si přečíst podrobné složení (to tím nejmrňavějším písmem) a žádnou kukuřici a pšenici nebrat! Co je na prvním místě ve složení, toho je v granulích nejvíc. Když je na prvním místě maso, na druhém maso a na třetím maso, nejspíš si při výběru vedete dobře.

2. Druhy masa
Tohle je důležité pro chlupáče s citlivým žaludkem. My máme hned dva. Hledali jsme dlouho a nakonec jsme zůstali u jehněčího. Dokonce ani ryby a kuře se neosvědčily. Hovězí, zvěřina nebo dokonce vepřové je jen pro borce s železným žaludkem.

3. Nejvyšší kvalita je jenom polovina úspěchu
Najít nejprémiovější značku na trhu, s nejvyšším obsahem masa a dokonalou přípravou při nízké teplotě nám bylo stejně k ničemu. Kombinace rybí maso + hrách zkrátka klukům neseděla. Muffin měl po ní průjmy a Dobby nesnesitelně nafouklé bříško – vážně, nedalo se s ním chvílemi vydržet v jedné místnosti. Ten smrad musel snad děsit i jeho. Každý pes je jiný a máte rodičovskou povinnost vyzkoušet několik variant, abyste nakonec mohli zůstat u té nejlepší.

blog3

Socializace XXS

Máme poslední dobou problémy s chováním. Dobby si nějak dovoluje – nejspíš by se měl doma podívat do zrcadla. Pořád si tak docela nepřipouští, že nemá 100cm v kohoutku a 70kg. Snažili jsme se vždycky vodit ho ke každému, kdo neměl vyloženě pěnu u tlamy nebo nesípal v posledním tažení. Znali jsme význam socializace štěňat a tříkilový uzlíček Dobby si hrál s čivavou stejně jako s německou dogou nebo stafbulem. Ale jak rostl,  „mužněl“ a „sílil“ (v rámci maličkých, roztomiloučkých mezí), začalo se to postupně… kazit. Několikrát se zle nepohodl s konkurentem většího a zubatějšího plemene a teď už je to s klukama padesát na padesát. Buď to projde v klidu a nebo budeme zdrhat. Občas to bývá vážně ošklivé. Pro nás, samozřejmě. My jsme ta sežratelná strana. A tady se dostáváme k hlavnímu problému socializace ve velikosti XXS.

IMG_6048

Když jsme si donesli domů Dobbyho, byl tak do dlaní. Muffínek ještě menší. Není snadné se v takovém případě osmělit a nechat chlupáče juniora, aby si hrál s ostatními psy a učil se mezi nimi pohybovat. Pokud většina cizích psů i štěňat má tlamu dost velkou na to, aby vašeho drobečka spolkla vcelku, může to u vás vést až k silné přecitlivělosti a občasným záchvatům hysterie. Malá rada – jestliže se bojíte velkých psů, nekupujte si ani krysaříka. Pes – jakékoliv velikosti – je totiž jako magnet. Přitáhne k vám tolik zubatých oblud, že by se to nevešlo ani do té nejhorší noční můry a bude jen na vás, jak se k tomu postavíte. Samozřejmě můžete chodit venčit v běžeckých teniskách a pokaždé, když zahlédnete řekněme vlčáka, vzít svého svěřenečka do náručí a střihnout si sprint na sto metrů. Ale pak budete mít doma uzlíček nervů. Odborný termín zní „vzteklá čivava“.

IMG_6193

Spousta lidí prohlašuje, že když už si pořídit psa, tak pořádného PSA. Ty malé uštěkané rohožky s ušima nikdy. Ale proč jsou vlastně tak slyšet, když nejsou skoro vidět? Mají strach, protože většina lidí je raději okamžitě odnese, než aby riskovala napadení. A já se těm poplašeným páníčkům nemůžu divit. Jednou mi smečka vipetů naháněla Muffínka jako divokého králíka. Na Dobbyho vystartovala fenka vlkodava a když jsem ho bafla do náručí, začala se sápat na mě. V okolí máme ohaře, kterého obcházíme velkým obloukem, protože nás nesnáší až do morku kostí a Dobby mu odpovídá se stejnou razancí – jen zkrátka váží sotva čtvrtinu toho, co jeho protivník.

IMG_6234

Zdá se to neřešitelné. Když nebudete štěně socializovat, bude hysterčit při sebemenším zašustnutí. Když ho pustíte ke každému, možná si ho dá Hektor z ulice k snídani. Nemám pro vás žádné ideální řešení, ale zatím nám to prochází. Chce to maximálně socializovat a zároveň být vždy připravený popadnout štěně a zdrhat. Takže na venčení žádná sluchátka, žádné koukání do mobilu a hlavně – žádné podpatky, prosím.

Plíce v ponožce

Brabantíci jsou vzácně inteligentní potvůrky. Někdy až moc. Kolikrát už jsem se pokoušela nalákat některého z mých chlupatých chlapečků, aby si zaštěkal na toho cizího psa v zrcadle… Kdepak. Vždycky jen otáčeli hlavičku zpátky ke mně a očima se ptali, co má tohle znamenat. Snad poznám vlastní čumák, mami! Taky před nimi nic neschovám. Muffin dobře ví, kam zmizela jeho pískací hračka (když už mi po stopadesátém zapískání povolily nervy) a vydrží skákat na knihovnu tak dlouho, dokud mu ji zase nesundám z obavy o jeho duševní zdraví.

IMG_4839

Tak chytrá a zároveň zubatá stvoření je ovšem zapotřebí zabavit a unavit, jinak by mohlo dojít ke ztrátám na majetku. Tady se krásně ukazuje rozdíl dvou povah – Dobby jako malé štěňátko okousal pouze roh lišty u dveří. Asi se nás už nemohl dočkat, mazlíček. Zato Muffínek ve svém mladickém rozjaření už ohlodal roh, na několika místech dveře, lištu, botník a můj stůl, oslintal gauč, utrhl těsnění na dveře a u pelíšku olízal stěnu až na původní barvu. Pokud vám někdo bude tvrdit, že brabantík neštěká, není agresivní a nikdy neničí domácí vybavení, musíte to brát s rezervou. I brabantík je koneckonců pes. Tak nečekejte chlupatého andílka a všechno, na čem vám záleží, pěkně odkliďte do skříně.

thumb_IMG_0216_1024

Otázka utahání psa spočívá hlavně v tom, kolik máte času a energie na venčení. To je přesně ten hlavní problém, který zmiňuje Cesar Millan při výběru čtyřnohého kamaráda – aby se energie psa hodila k fungování vaší rodiny. Je mi líto všech loveckých psů, kteří se venčí na trávníčku za domem a zbytek dne proleží na koberci v obýváku. Když potkáme venku paní s australským ovčákem a jinou s fenkou huskyho a zjistíme, že všechny jsme právě teď na procházce dvě hodiny, je asi něco špatně. Buď doma ovčák z nudy sní ovladač na televizi a nebo mě Muffin právě v duchu proklel za týrání štěňátek a ráno mi nakadí do bot. Na svou obhajobu bych ale ráda uvedla, že Dobby procházky zbožňuje, ujde klidně 20km a Muffina jsem ochotná občas poponášet.

IMG_4771

V případě brabantíků je ovšem potíž s počasím. Jsou to pejsci na jaro a na časný podzim. Jakmile prší, mrzne a nebo se v pravé poledne taví chodník na kaši, musíte zůstat doma a zabavit se nějak jinak. Například aportováním. My házíme míček z obýváku přes předsíň až do kuchyně – třeba půl hodiny v kuse. Pořád a pořád. Dobbyho to ohromně uklidňuje, dokonce v případě bouřky nebo ohňostroje to funguje jako terapie na potlačení strachu. Ale vždycky je tu ještě Muffin. Na toho vyzrát není jen tak. Co nám nakonec funguje nejlíp jsou plíce v ponožce. To se vezme velký kus sušených vepřových plic (vypadá to trochu jako houba na mytí) a strčí se do starých tlustých ponožek až do špičky. A pak už jenom pozorujete pejska, jak se snaží vydolovat voňavou dobrotu za každou cenu ven, trhá ponožku a blaženě žvýká. Malá rada – s ponožkami se rozlučte předem. Už je nikdy v celku neuvidíte.