Jarní fitness

Jaro je tady! Tedy… tady u nás. Pokud u vás ještě ne, moc se omlouvám za předčasné nadšení. Každopádně my už vyrážíme denně na dlouhou procházku, aby se kluci pořádně protáhli a setřásli ze sebe zimní deprese i přebytečný tuk. Už není důvod trávit celé dny na gauči nebo v pelechu, přestáváme se vykrmovat a aportujeme jako o život.

blog1

Naivně jsem si myslela, že je po zimě utahá první delší procházka. Že to nebudou mít ještě „v packách“. Ale kdež! Neutahám je pořádně ani po dvou hodinách. Přijdeme domů, půl hodinky si schrupnou a zbytek odpoledne se věnují řecko-římským zápasům v chlupatém stylu. Z toho ovšem jasně vyplývá, že brabantík (samozřejmě ani grifonek, nechytejte mě za slovo) není žádný gaučák. Bude gaučákem jen v případě, že mu nedáte jinou možnost. A to by byla škoda. Brabantík má potenciál, je to miniaturní atlet a drobounký vytrvalostní běžec. Dejte mu šanci, vyražte na dlouhý výlet a uvidíte. Dobby už teď nadšeně prolézá potoky, ráchá se v blátě a loví straky. Sice by neulovil ani šneka – ale snaha, ta snaha tam je.

blog3

Chystáme se letos klukům dát trochu zabrat. Budou s námi pěkně běhat, budou chodit okukovat vzdálené příbuzné v zoo… Když byl Dobby ještě prcek, zoo ho nechávala chladným, zvířata kolem sebe prakticky nevnímal – až jsme došli s obyčejné ceduli, na které byl tapír z papíru. To se mohl uštěkat k zalknutí, jak se vyděsil. Ale abych neodbočovala – zkrátka letos žádné flákání, chceme přece zdravé a aktivní mazlíčky. I páníčky. A jako celá rodina se připravujeme na pochod Praha-Prčice. Sice jen na 35km, ale stejně. Uvidíme, jak se klukům zalíbí v terénu, až je vytáhneme někam dál, než do parku. Upřímně se naprosto škodolibě těším, až uvidím Muffina, jak má konečně dost a nechce táhnout na vodítku ani lítat jako blázen.

Procházkové fitness prospěje všem členům smečky. A to, že máte „jen“ brabantíka a ne vlčáka, není žádná omluva. Brabantík je šikula. Alespoň ti naši by se dali zapřáhnout do vozíku a mohli by klidně táhnout náklad na celodenní výlet. Asi je žene jaro. Tak je přece nebudeme brzdit.

blog2

Společenské zábrany

Muffin nemá žádné společenské zábrany. Tak a je to venku. Nedávno jsme se pozastavovali nad tím, jak je možné, že se snažíme už rok na něj výchovně působit, všeobecně ho umravňovat a klidnit jeho temperament – ovšem bezúspěšně. Vždycky na chvilku poslechne, ale jakmile dojde na socializaci, je všechna snaha v kýblu. Muffínek zkrátka nezná limity lásky k bližním.

blog1

Nedávno jsme šli venčit a poblíž popelnic na tříděný odpad jsme narazili na dvě dámy, zabrané do živého rozhovoru. Jedna právě chválila provedení dětské postýlky a rozplývala se „…no je krásná, prostě krááásná, fakt se povedla, úplně nááádherná…“. Vidíte tam ta protažená „á“? Tak to je voda na Muffínkův mlýn. Dlouhá „á“, zamlaskání, zapískání, slova jako „brabantík“, „pejsek“, „rozkošnej“ – prakticky cokoliv, co kdo vypustí z pusy, když to zní dostatečně vstřícně a mile. Muffínek, kterého si dáma pochopitelně ani nevšimla, se postavil na zadní, začal na ni mávat packami a poskakoval, jako by měl pod zadkem pružinu. Už jste někdy zkoušeli odtáhnout na vodítku psa, který odmítá jít spořádaně po všech čtyřech a místo toho se tváří, že odteď z něj bude surikata?

blog2

To se potom těžko vychovává. Tohle nemám ničím podložené, je to jen moje osobní domněnka – ale při výchově Muffina mám neustále pocit, jakoby po mně netrpělivě mával rukou (=packou) a říkal „jo, jasně, ale počkej moment – tohle je DŮLEŽITÝ!“. Našemu andílkovi je právě rok. A mně se zdá, že se na světě ještě pořádně nerozkoukal. Polovina věcí ho děsí, druhou polovinu zbožňuje až k zbláznění. A tak se procházka mění na výpravu stylem „čucháme, značkujem, čucháme – AUTOBUS: VYDĚŠENÝ ÚSKOK STRANOU – čucháme, čucháme – SOCIALIZACE!!! – čuchááááme… ZBOŽŇUJU TENHLE KUS BLÁTA, MAMI – SMÍM SI HO VZÍT DOMŮ???“. Můžu se zlobit, ale stejně mi to není nic platné. Vzpomínám si na radu, kterou mi dala veterinářka při prvním očkování Dobbyho, když jsem se celá zoufalá vyptávala, jestli je normální, že se moje malé štěňátko venku chová jako tasmánský čert. „Má prostě radost ze života. Tak mu ji nekažte.“

Kdo hlídá hlídače

Přece já. Proč by člověk nemohl mít hlídacího brabantíka? Dobby si rozhodně myslí, že v naší rodině nějakého pořádného psího borce potřebujeme. A než dorazí, pokouší se ho alespoň částečně nahradit. Kolikrát už mě vzbudil ten chlupatý andílek, který spal stočený u mé hlavy, čumáček připlácnutý na mém čele. Je to pokaždé stejné. Někdo projde podchodem v našem domě, nedej bože, aby ještě zaštěkal cizí pes, andílek se naježí, skokem plavmo se vymrští do nohou postele a začně štěkat jako dobrman. A protože bydlíme v prvním patře, máme takovouhle estrádu třeba desetkrát za noc.

blog2

Musíme toho našeho hlídače dobře hlídat. Aby si neublížil. Aby z toho ještě nakonec nedostal infarkt. Aby nevyskočil z okna, až příště zahlédne ohaře… Záhadou mi zůstává poklidné sousedské soužití v našem domě. Nedávno jsem potkala sousedku na patře, drbala ta dvě zlobivá strašidla za ušima, kluci tancovali na zadních jako v cirkuse a paní se jen tak mimochodem zmínila, jak je báječné, že vůbec nejsou slyšet. Vždyť ti miláčci snad vůbec neštěkají! Ha, chyba. Máme prostě jen skvělé dveře. A nebo jsou sousedi ze staré školy a mají dojem, že pes musí štěkat HAF HAF HAF. My máme ovšem malou tlamičku. My štěkáme MŇAF MŇAF MŇAF.

blog3

Vůbec nejhorší je ale uhlídat hlídače dva. Teď nemluvím o Muffinovi, ne ne, Muffin není hlídač. Muffin je opička. Muffin štěká zásadně jen ze strachu. Jeho štěkání by se dalo volně přeložit jako „pomoc, pomoc, nechte mě, jsem moc malej!“. Ne, já mluvím o tom, jaké to je, když se u nás výjimečně vyskytne ještě třetí chlupatý výtržník a jaká je to potom mela. Zatím jsme hlídali cizího psa jen dvakrát. A uvidíme, kolikrát si ještě hlídat troufneme…

blog1

První miláček nám počural koberec, závěs, gauč, pelíšek a postel. Značkoval si nové území. To se pračka měla… Dobbymu se nový pořádek ve smečce vůbec nelíbil a vztekal se div mu nepraskla žilka v oku. Chudák mazlík musel večeřet o samotě a spát v předsíni.

Druhý brouček byl už vychovaný a čistotný. Udělal jen obrovskou louži těsně za dveřmi do domu, takže jsme ještě několik dní museli vycházet do ulice bokem. Řádil s kluky jako černá ruka, lítali z obýváku do kuchyně a zpátky jako takové malé lokální tornádo. Ovšem jen do večeře. Jakmile mazel uviděl granule, zdivočel, sežral všechny tři porce a malér byl na světě. Zbytek večera proběhl relativně bez problému, ale museli jsme na pořádek a klid dohlížet pěkně zblízka, jinak by se ztráta večeře probírala pomocí zubů a drápů. Nový přírůstek si budoval postavení ve smečce a nechtěl ustoupit ani o píď. A tak spal taky v předsíni.

Já hlídám hlídače. Už mám praxi, ale dlouhodobě zvládnu jen jednoho. Ještěže Muffínek se vyloupl jako takový ustrašený, neprůbojný prcek. Alespoň k nám skvěle zapadl. A teď už musím jít luxovat chlupy. Našeho posledního nocležníka ještě teď  po kouscích vymetáme zpod nábytku.

Máme doma psa?

Byla jsem nařčena, že se ke svým psům chovám jako k dětem. Tak zaprvé… neříkám, že ne. Ale není to tak jednoduché. Ráda bych se nad tím na chvilku pozastavila a sáhla si do svědomí, aby bylo v téhle věci jasno. Trpělivost, prosím, však já si nějakou výmluvu vymyslím… 🙂

Nemůžu nepřiznat, že se na kluky dívám skutečně s mateřskou starostlivostí a někdy jsem přehnaně opatrná. Že je nechávám spát v posteli – dokonce s hlavou na polštáři. Že je nedokážu nechat vyhladovět, když jim nechutnají granule, a proto kupujeme krmivo jen v malých baleních a střídáme je podle toho, jak si zrovna milostpáni vzpomenou. Když sedíme v čekárně na veterině, chovám Muffina v náručí a vyprávíme si, aby se nebál. Nemám ani to srdce ho páčit z boudy, když se odmítá jít proběhnout ven. Vždycky ho lákám na pamlsky, aby vylezl sám. Ale přesto si nemyslím, že bych to přeháněla. Jsem jen… mateřsky založená. Nejsem na hlavu.

DSC_0075

Nepořádáme narozeninové party – konec šmytec. Klukům jsou nějaké narozeniny u jejich chlupatých roztomiloučkých pozadí. Je to naprostý nesmysl, který psům jen narušuje denní režim a co hůř – kazí žaludek. Kdo kdy slyšel o tom, že by pes měl dostávat dort? Pes by měl dostat svou pravidelnou a zdravou večeři. Může dostat novou hračku, vepřové ucho na kousání nebo třeba delší venčení, ale balonky, party a dort? Dort si, páníčku, můžeš strčit… do lednice. A tak se dostáváme k dalšímu bodu – klukům přísně hlídám jídelníček a žádné lidské nesmysly na něm nemají co dělat. Psí čokoláda. Psí sušenky. Psí bonbony. Svatá pečená huso – proč? Pes dostane dávku kvalitních granulí / konzervu / syrovou stravu a hotovo. Ke žvýkání nějakou tu okrajovou část dobytka a občas na chuť kus sušené plíce nebo ledviny.

DSC_0110

Přiznávám, kluci dostali vánoční dárek. Ať už to tedy víte. Ale jenom proto, že se mi jejich starý pelíšek hrozně špatně cpal do pračky. Dostali černý pelech o velikosti středního letiště a když jsou chvilku úplně v klidu, člověk by je na něm skoro nenašel. Jenže pelech je pořád pelech. Není to postýlka s nebesy a povlečením se vzorem kostiček a míčků. Klukům nekupujeme blbosti. Mají svůj obleček na zimu a na léto pláštěnku, protože když jim promokne kožíšek, nikdo s nimi už ani nehne. Mají krásná vodítka a známky a mají správně vybrané kšandy. Mají obrovskou zásobu tenisáků a hračky na přetahování. Ale neoblékáme je do svetrů, mikin, klouboučků a podobných přitroublých zbytečností. Nikdo u nás nenosí šatičky.

thumb_DSC_0027_1024

Držíme se Cesarových přikázání jak to jde. Se psy se nedomlouváme, nesmlouváme, máme nějaká pravidla a na těch nekompromisně trváme. Když se někdo při venčení zatoulá, nevoláme na něj polohlasem „Muffínku, pojď sem, pěkně prosím…“. Maminka je možná milá a neškodná, ale když zařve, postaví se i jehličí na stromech do pozoru. Ano, jsem maminka. Jsem napůl psí a napůl lidská máma, podle toho, co je právě potřeba. Díky bohu, že těm svým brabantíkům můžu kupovat granule a nemusím pro ně vlastnoručně lovit.

Záležitost s packou

Když jsme si přivezli domů Dobbyho, vypadal jako bezbranné opičí mládě a jeho čumáček s námi byl ať jsme se hnuli kamkoliv. Vidím ho jako dnes, jak čekal těsně za dveřmi sprchového koutu a poplakával, jestliže si maminka myla hlavu na jeho vkus už moc dlouho. Byl naším chlupatým a mazlivým miminkem, maličkým človíčkem ve čtyřnohém těle. Ale přesto přese všechno se choval stroprocentně jako pes. To jen my jsme z něj měli oči navrch hlavy.

muffin-packa

Muffínek měj stejnou barvu a stejně krásné štěněcí bříško (kulaté a hlaďoučké, jakoby spolkl tenisák), ale to bylo všechno. Dá se říct, že jsme nebyli připravení na takový nedostatek… přirozených instinktů. Bál se každého psa, bál se tmy, bál se hluku… ale o to víc přilnul k nám. Muffin miluje lidi, svoje i cizí, nedělá rozdíly. Dobby je taky mazlík, to se mu nedá upřít, ale u Muffina je to skoro posedlost. Jde to až tak daleko, že se chvílemi chová víc jako člověk než jako vlk. Tedy… skoro vždycky. Chodí po zadních, dokonce zvládne na zadních i skákat a couvat – prý to má po svém psím tátovi. Ale Muffin je i větší ukecánek než Dobby. Zvládne nadávky, stěžování, pláč i ustrašené kňourání. Když na Silvestra venku létaly petardy, vlezl mi na krk, žužlal mi ucho a vyprávěl mi až do dvou do rána. Muffin spoléhá na maminku, že ho nakonec vždycky nějak zachrání.

packa

Nejpodivnější je ale ta záležitost s packou. Muffin od nás musel okoukat pár triků, jinak si to nedokážu vysvětlit. Místo aby věci očuchával, raději do nich opatrně šťouchá packou. Lidem pokládá packu na ruku nebo na hrudník, když chce mazlit. Chytá se mého předloktí, umí mě dokonce obejmout kolem krku. Když ho lidský táta zlobí a fouká mu na nos, Muffínkovi dojde trpělivost a dá mu packu přes pusu.

Muffin je zkrátka dáreček, takový rozmazlený malý skřítek. Jestliže si normální pes myslí, že i všichni ostatní v jeho smečce jsou psi, pak mistr Muffin zřejmě podléhá dojmu, že je člověk.

Počasí pod psa

Poslední dobou to na dlouhé procházky moc nevypadá. Klukům se nechce ze dveří, vadí jim mokrý sníh na silnici… zkrátka obcházíme blok pořád dokola a pak zase šup domů do tepla. Teplota skáče od dvou stupňů po mrazivých mínus deset, v noci se Muffínek tulí pod peřinou div se mi nepřilepí na záda a hlavně se pořád plácáme jenom doma, hrajeme si na gauči a aportujeme v předsíni. Kde má ten malý sladký brabantík schované tlačítko, aby se na zimu dal změnit v huskyho? Chtělo by to odolnější model, když dojde na lednové počasí.

blognew3

Jak leden postupuje směrem k jaru a počasí se nelepší, dostává lidská část smečky rýmu a kašel, takže chuť na dlouhé procházky už nemá nikdo. Pak už je to skutečně jen život pod dekou, vylézt ven, zařídit to nejnutnější a vrátit se zpátky. Dobby s Muffinem na mě prý klidně budou čekat v posteli, žádný problém. Sledujeme předpověď počasí, ale ta se mění klidně i v průběhu dne, takže odhady na týden dopředu mají prakticky nulovou výpovědní hodnotu. Klukům teď občas přidávám na lžíci jogurtu jistrocelový sirup, aby zůstali zdraví. Minulou zimu Dobby někde přišel k ošklivým střevním potížím a skončil na kapačkách. Prý si to předávali psi v okolí mezi sebou, nebyla jsem jediná, kdo přivedl na veterinu takovou ublinkanou katastrofu. Od té doby jsem háklivá (tedy ještě háklivější, než jsem byla) na jeho olizovací výpravy po okolí a od těch nejšpinavějších míst ho nemilosrdně odtahuju za kšandy.

blognew2

Zima s brabantíkem zkrátka není vyloženě radostné poskakování v závějích. Když napadl první centimetr sněhu, kluci venku začali hrát „na chudáka“. Po několika krocích v tom studeném nadělení začal pokaždé jeden nebo druhý zvedat nožičku, kulhat a tvářit se ztrápeně. V takovým případě nezbývá, než ubohou nožičku vzít do dlaně, otřít a zahřát a po sto metrech zopakovat. Ještě tak grifonka vytáhnout do hor, nějakého chlupáče, kterého už rok nikdo netrimoval. Ale brabantíka? A obzvlášť Muffina? Nikdy.

blognew1

Co nám zbývá? Venčíme se často a pokaždé jen na chviličku. Kluci se z nudy perou, ohryzávají mě i sebe navzájem. Někdo (nechci jmenovat) okousal dveře a taky botník. Nemáme jinou možnost, než načít balení vepřových uší po deseti kusech a čekat na jaro. Já jen doufám, že se nikde nezdrží.

Nakupujete do zásoby?

Nedávno jsem viděla fotografii československého vlčáka, jak si pochutnává na celém syrovém kuřeti. Nejsem odborník na BARF, nechci to posuzovat z hlediska výživy, to vůbec ne. Jen mě zaujala ta divokost, ten fascinující moment – přesně jako ze zoo, kdyby fotili krmení vlčí smečky. A vsadím se, že vlčí smečka by nikdy neohrnula nos a neřekla „Zase kuře? Už zase mi cpete kuře? Tak na to se vám vykašlu…“ a neodkráčela by uraženě držet hladovku. Ani jakž takž normální pes by nikdy necouval od misky. Zvlášť ne, kdyby si jeho psí maminka mohla nohy uběhat a peněženku roztrhat, aby dostával jen to nejlepší.

blog1

Abych se dostala k jádru věci. Kluky krmíme granulemi, jak už jsem psala. Ono je totiž těžké krmit brabantíka BARFem (pokud je ten váš normální, moc se vám omlouvám), když s tím svým mrňavým čumáčkem nakráčí k večeři a začne se rýpat v syrové mrkvi, jakože to divně smrdí a že to se teda papat nebude. Maximálně ještě tak syrové jablíčko, ale to jenom občas. A jenom kousek. Možná. Když se mu bude chtít. Jsem na ně měkká, říkáte? Jsem. Přiznávám.

blog2

Inu, snažíme se alespoň vybrat kvalitní granule, takové, aby klukům seděly a obsahovaly jen to, co je pro ně zdravé. Dostali jsme se ke značce Platinum – a ráda bych tady uvedla, že bobky po jejich granulkách měli kluci jako z reklamy a celkově nebyl vůbec žádný problém. Baštili jsme je měsíc a psí maminka byla nadšená. Konečně máme to pravé. Zásobili jsme se proto, protože teď už se přece nemůže nic stát a nechceme okolo svátků lítat nakupovat, o objednávání nákupů na dovážku ani nemluvě… 15kg krmiva ve třech 5kg pytlích pro dva malé… nevděčné a zlé příšeráky. Jakmile jsme načali první pytel, Muffínek si postavil hlavu, že jehněčí už mu nejede a konec. A ty si mamko poraď, případně si ty granule sněz sama.

blog3

Chtěla bych se pochlubit, jak geniálně jsme to nakonec vyřešili. Ale nemůžu. Nevyřešili jsme to. Alespoň zatím ne. Momentálně se krmíme stylem, že Muffínkovi cpu ráno a večer balení Platinum puppy chicken. Ten název je skutečně výstižný. Krmím ho, jakobych vykrmovala kuře na pekáč. Granulku po granulce se přemlouváme, jestli tedy ano nebo ne. Totální selhání přísné výchovy.

Pro nás už je pozdě. Ale pro vás ostatní – pokud máte vybíravého psa, prosím – nechte ho vyhladovět, však on si vzpomene, jak se používají žvýkací svaly. A já zítra vyrážím pro pytel nových granulí, aby se milostpán pomněl. Tak uvidíme, snad mi je taky nehodí na hlavu…

Plíce v ponožce

Brabantíci jsou vzácně inteligentní potvůrky. Někdy až moc. Kolikrát už jsem se pokoušela nalákat některého z mých chlupatých chlapečků, aby si zaštěkal na toho cizího psa v zrcadle… Kdepak. Vždycky jen otáčeli hlavičku zpátky ke mně a očima se ptali, co má tohle znamenat. Snad poznám vlastní čumák, mami! Taky před nimi nic neschovám. Muffin dobře ví, kam zmizela jeho pískací hračka (když už mi po stopadesátém zapískání povolily nervy) a vydrží skákat na knihovnu tak dlouho, dokud mu ji zase nesundám z obavy o jeho duševní zdraví.

IMG_4839

Tak chytrá a zároveň zubatá stvoření je ovšem zapotřebí zabavit a unavit, jinak by mohlo dojít ke ztrátám na majetku. Tady se krásně ukazuje rozdíl dvou povah – Dobby jako malé štěňátko okousal pouze roh lišty u dveří. Asi se nás už nemohl dočkat, mazlíček. Zato Muffínek ve svém mladickém rozjaření už ohlodal roh, na několika místech dveře, lištu, botník a můj stůl, oslintal gauč, utrhl těsnění na dveře a u pelíšku olízal stěnu až na původní barvu. Pokud vám někdo bude tvrdit, že brabantík neštěká, není agresivní a nikdy neničí domácí vybavení, musíte to brát s rezervou. I brabantík je koneckonců pes. Tak nečekejte chlupatého andílka a všechno, na čem vám záleží, pěkně odkliďte do skříně.

thumb_IMG_0216_1024

Otázka utahání psa spočívá hlavně v tom, kolik máte času a energie na venčení. To je přesně ten hlavní problém, který zmiňuje Cesar Millan při výběru čtyřnohého kamaráda – aby se energie psa hodila k fungování vaší rodiny. Je mi líto všech loveckých psů, kteří se venčí na trávníčku za domem a zbytek dne proleží na koberci v obýváku. Když potkáme venku paní s australským ovčákem a jinou s fenkou huskyho a zjistíme, že všechny jsme právě teď na procházce dvě hodiny, je asi něco špatně. Buď doma ovčák z nudy sní ovladač na televizi a nebo mě Muffin právě v duchu proklel za týrání štěňátek a ráno mi nakadí do bot. Na svou obhajobu bych ale ráda uvedla, že Dobby procházky zbožňuje, ujde klidně 20km a Muffina jsem ochotná občas poponášet.

IMG_4771

V případě brabantíků je ovšem potíž s počasím. Jsou to pejsci na jaro a na časný podzim. Jakmile prší, mrzne a nebo se v pravé poledne taví chodník na kaši, musíte zůstat doma a zabavit se nějak jinak. Například aportováním. My házíme míček z obýváku přes předsíň až do kuchyně – třeba půl hodiny v kuse. Pořád a pořád. Dobbyho to ohromně uklidňuje, dokonce v případě bouřky nebo ohňostroje to funguje jako terapie na potlačení strachu. Ale vždycky je tu ještě Muffin. Na toho vyzrát není jen tak. Co nám nakonec funguje nejlíp jsou plíce v ponožce. To se vezme velký kus sušených vepřových plic (vypadá to trochu jako houba na mytí) a strčí se do starých tlustých ponožek až do špičky. A pak už jenom pozorujete pejska, jak se snaží vydolovat voňavou dobrotu za každou cenu ven, trhá ponožku a blaženě žvýká. Malá rada – s ponožkami se rozlučte předem. Už je nikdy v celku neuvidíte.

Počáteční krize

„A proč vlastně nemůžu mít psa?“

Protože jsi moc malá. Protože do bytu už by se nám nevešel ani pískomil. Protože ho nemá kdo pořád venčit. Protože maminka se bojí psů. Protože táta se bojí psů. Protože sestra se bojí psů. Protože pes smrdí a pouští chlupy a protože ho tady nikdo kromě tebe zkrátka nechce! Protože platíme nájem jako hrom. Protože bychom už nemohli jet na dovolenou. Protože (ach, ta hrůza!) bychom si už nikdy nemohli ráno přispat!! Protože… a na co vlastně chceš psa? Co se psem? Nemůžeš se realizovat nějakým smysluplnějším způsobem??

A takhle to šlo celé roky. S postupem času se důvody obměňovaly, ale základ je vám určitě jasný. Psa? Ježišmarjá, proč psa?

thumb_IMG_1362_1024

Já si nechci na nikoho zpětně stěžovat. Chci vám jen dokázat, že u mě to bylo o psech hned od samého začátku a nikdy (ani na moment) jsem si nepřestala přát svého čtyřnohého kámoše. Měla jsem poměrně jasnou představu. Bude to vlkodav. Nejkrásnější a největší pes široko daleko a až se budeme chodit venčit, budu ho rukou jen tak nonšalantně přidržovat za obojek, který ten mazlík ponese ve výši mých žeber.

thumb_IMG_0663_1024

Když jsme si konečně (KONEČNĚ!) jeli pro štěňátko, pro mé vlastní a první štěňátko, už mi biologické hodiny hrály na mozek jako na xylofon. Dobby měl čumáček jako knoflíček, kulaťoučké bříško a vážil necelá dvě kila. Smělé plány na zakoupení psa o velikosti XXL zpřetrhal majitel našeho pronajatého bytu, který prohlásil, že jestli má něco čůrat na jeho luxusní švédskou dubovou podlahu, tak ať je to alespoň co nejmenší. Ale vem to čert – NÁŠ klouček ve dvou měsících zvedal nožičku jako největší kápo, pomalu si dával dohromady budoucí harém (jinak byl ovšem úúúplně normální) a já šla do kolen. Cestu domů mi prospinkal na klíně a, pochopte, byli jsme majiteli psa! O nic víc už zkrátka nešlo.

IMG_0264_1024

Vystřízlivění přišlo ještě ten den odpoledne. Nejkrásnější štěňátko na světě mi sedělo na zemi uprostřed obýváku a mě pomalu začalo docházet, že to asi nebude taková legrace. Tedy ona by asi byla… pro někoho, kdo není asociál, pecivál a neskutečný zmatkář. Chudáčkovi Dobbymu ze mě šla hlava kolem. Jeho nová máma si neuměla poradit ani s tak základní věcí, jakou je venčení. Venčili jsme každou hodinu a já z něj ždímala alespoň dílčí úspěchy na poli vyprazdňování mimo domov, zatímco on chudák měl co dělat, aby se vůbec srovnal s tím, že jeho smečka je fuč a zahrada jakbysmet. Hned první noc si vydupal místo v posteli, které si pak během následujícího měsíce několikrát pečlivě označkoval. Neuměl být sám a já jsem neuměla být 24 hodin denně připravená chovat, kontrolovat, opečovávat a vychovávat. Je snad zázrak, že se mě nikdo (ani Dobby) během těch prvních týdnů nerozhodl poslat do útulku. Bývala bych si to zasloužila.

dobbymaly

Tak tedy… přečkali jsme to. Máma se uklidnila a dostala rozum a dneska už by se kluci mohli na kámoše v parku klidně vytahovat. Celý náš byt je jedna velká psí herna a tělocvična. Kam člověk šlápne, tam se válí hračky a nejrůznější sušené pozůstatky hospodářských zvířat. Dva brabantíci obývají celkem čtyři pelíšky, koberec, gauč a nejmíň polovinu postele.

I když víte jistě, že pes je to nejlepší, co vás může v životě potkat, neznamená to, že při setkání s realitou nebudete, řekněme, lehce na vážkách. Ale to se spraví. Zvyknete si. A bude to to nejlepší – to si pište.

Dobby teriér

Všude se dočtete, že brabantík je klidné, milé, společenské plemeno, které zvládne vychovat i batole a které vám nezpůsobí trapné společenské chvilky, kdy byste se museli s ostudou vyhýbat sousedům a plazit se domů kanálem, protože váš miláček nad ránem vzbudil celou ulici. Inu, Dobby zjevně neumí číst. Dobby totiž trpí jakýmsi zvláštním rozpolcením osobnosti a v jeho chlupaté kebulce se ještě 100% nerozhodlo, jak to vlastně bude. Dobby je brabantík s teriérem v těle.

dobbyrvacka

Už jsem potkala několik majitelů brabantíka, kteří si stěžovali, že nemůžou svého chlupáče přimět, aby pořádně „hnul zadkem“, jak se říká. Že je to gaučáček se vším všudy a nejraději se válí na koberci a škemrá o dobroty. Tak nevím. Muffínek mi jejich slova potvrzuje dnes a denně. Dokonce jsme začali otáčet plyšovou psí boudu vchodem ke zdi, když se chystáme jít venčit, protože jinak by tam hupsnul z rozběhu, pak by vzpříčil nohy a nechtěl ven ani za milion piškotů. Asi už vám nemusím popisovat, že starší brácha přitom stojí těsně u dveří a tváří se znechuceně. Ty malá brzdo, příště te necháme doma…

dobbysiska

Dobby je zkrátka kapitola sama pro sebe. Někdy si říkám – kdyby ti tak psí sudička nadělila pár kilo navíc. To by se vidělo… No, alespoň bych se o tebe už nemusela bát. Teď trnu strachy pokaždé, když vyrazíš na svou trestnou výpravu po okolí a štěkáš na všechny, kteří si dovolili být větší než ty. Tedy ne na všechny – ať jsem spravedlivá – jen na ty, kteří ti značkují tvojí lampu s vůbec jsou to arogantní… však víš. Kdybys byl balík po kolena, už bys mě táhl po chodníku a radostně ohrožoval na životě polovinu sousedství. Kdybys byl tele do pasu… hrůza pomyslet. Vodila bych tě nejspíš na řetězu a už z dálky vyvolávala – pozor, můj brabantík kouše! Dovedete si představit, řekněme, čtyřicetikilového brabantíka? Planeta opic hadr…

IMG_2918

Ale však já ti křivdím, broučku. Dobby nás zkrátka hlídá. On ví, že je ten největší a nejpořádnější pes v celé rodině a nedá se nic dělat, musí pracovat s tím, co má. I kdyby si měl k větším fenkám nosit štafle a na kluky štěkat z náručí, když ho starostlivá panička odnáší a omlouvá se o sto šest: „On to tak nemyslel. On je vlastně úplný zlatíčko…“. A ještě jedna věc mě utvrzuje v tom, že Dobby se opravdu nejspíš tak docela neměl narodit v mrňavoučkém těle s placatým čumáčkem – náš „prvorozený“ totiž vášnivě rád aportuje. Přinese cokoliv, co mu hodíte. Nebo se o to alespoň pokusí. Na tenisák ovšem jeho výbava nestačí, máme proto doma zásobu přibližně padesáti míčku o průměru 4,5cm, které jsou pro brabantíka jako dělané.

thumb_DSC_0554_1024

Gaučák nebo teriér – Dobby je náš báječný kluk a svým způsobem to vždycky bude jedináček… závisláček a malá hlídací opička. Nevyměnili bychom ho ani za deset bernardýnů.