Děláme ostudu?

Není to tak dávno, co si u nás začaly návštěvy podávat dveře. Já vážně netuším, co je k tomu vede, snad ta uklidňující přítomnost dvou obživlých plyšáků. Lidé si k nám chodí pro olíznutí tváře a důkladnou prohlídku kabelky – „Vaše zavazadlo bylo podrobeno kontrole a můžeme s jistotou potvrdit, že se v něm nenachází žádné uzeniny.“ Alespoň doufám, že si k nám lidé chodí pro podobné legrácky, nic moc lepšího už jim totiž nabídnout nemůžeme. A s vyšším počtem návštěv také přirozeně roste množství času stráveného luxováním, utíráním prachu a maskováním zásadních nedostatků našeho opotřebovaného bytu.

blog-18.12.2017.-2

Nedávno jsme odtáhli gauč, abychom mohli znovu natřít stěnu pod oknem, na kterou jsem omylem vylila hrnek čaje. Ptáte se, jak může vůbec dojít k tak politováníhodnému incidentu? Tak si dobře pamatujte, že až se budete s Muffinem přetahovat o sušené prasečí ucho, musíte si nejdřív odložit hrnek. Ten prcek má sílu. Každopádně pod gaučem jsme objevili odpudivou směsici prachu, chlupů a ožužlaných ostatků velkých savců – a taky hotové pohřebiště tenisáků. Za tenisáky utratíme skoro tolik, kolik dáváme za krmení a není se co divit. Některé kousky vypadaly po lehkém oklepání jako nové – nejspíš zajely pod pohovku hned při prvním aportu. Teď už jsou míčky bezpečně uklizené a zbytek „ztraceného pokladu“ letěl do popelnice. Už se nemusím dál stydět a předstírat, že žádný gauč nemáme a nikdy jsme neměli. „Co, tohle? Ale, to je jen velký psí pelíšek…“

blog-18.12.2017.-3

Ale není to jenom gauč (ten gauč, který jsem potáhla dekami, pro případ, že by ho někdo pozvracel), co mi dělá vrásky na čele, když se rozhlédnu po našem skromném obydlí. Koupili jsme například nový botník a ten starý, okousaný jsme ukryli do sklepa. A co myslíte? Za týden už byl roh pryč! Nikdy nepochopím choutky naše nejmladšího, který odmítá granule, sotva do sebe nasouká vařenou stravu a pak jde a ohlodá botník, slupne výplň z roztrženého plyšáka, o kterého předtím zápasil s bráchou, nebo si olízne trochu hlíny z páníčkových bot. Vy mu podstrojujete a přitom je docela možné, že kdyby dostával krmení pro prasata, byl by vůbec nejšťastnější.

blog-18.12.2017.-1

Tohle (viz fotografie) je nejhodnější pes v našem bytě! Bezkonkurenčně.

Máme okousanou stěnu v předsíni – to už jsem přetřela barvou, ale stopy zubů jsou pořád jasně patrné na rohu i nad pelíškem. Všude jsou závěje chlupů a kdybych jeden den nevyluxovala, brodili bychom se v tom po kolena. Máme taky pěkně „psí“ podlahy. Už když jsme se stěhovali, bylo jasné, že podlahy v našem novém bytě pamatují lepší časy. Ale namáhali jsme se je snad rekonstruovat? Ani náhodou. Bylo to od nás věru prozřetelné, jelikož to, co si naše parkety zažily s příchodem Muffina do domácnosti, to bych nikomu nepřála ani vidět, natož uklízet. Jednou, když dostal průjem, namáčkl se nějakým záhadným způsobem na stěnu tak, že zvládl znesvětit obě plochy naráz. To už šla maminka do kolen. Když jsem zmiňovala tenisáky, víte, kolik utratíme za papírové utěrky, toaletní papír a čisticí prostředky? Vědět nechtějte. Do budoucna mám v plánu domluvit množstevní slevu.

Říkám si, máme vůbec nějakou šanci důstojně uvést návštěvu? Spíš ne. Ale co. Nikdy jsem nechtěla mít neviditelné psy, kterým bych nedopřála ani jedinou hračku a odháněla je od nábytku. Když už jsme jednou smečka, tak to u nás podle toho musí vypadat. Nepotřebujeme změnu interiéru – stačí změnit přístup. Od teď budeme všem říkat, ať nás přijdou navštívit do naší velké, útulné a vyhřívané psí boudy. Já vám dám pořádek, vy měkoty.

Zvykání na samotu

Jednou z prvních věcí, které se musí každé štěňátko naučit, je zůstávat o samotě – pravidelně a bez větších protestů. Nemůže vám přece pokaždé zdemolovat byt a radostně počurat boty, když se konečně uráčíte vrátit domů. A co by tomu řekli sousedi? Kdo máte svoje vlčáky, svoje jacky a kokršpaněly – vy si budete muset nakoupit příručky, vyrazit na cvičák a obrnit se svatou trpělivostí. Můžete taky koupit XXL klec, obětovat prádelník po babičce a udělat v obýváku „psí koutek“. Ale následující řádky jsou určeny výhradě pro majitele brabantíků, grifonků a možná (možná – nemám to potvrzené) mopsíků. V našem případě je to totiž trošku… složitější. My nemusíme učit naše štěňátka zůstávat o samotě. My se musíme naučit, jak vydržet byť i jedinou hodinu bez nich.

blog2

Nikdy nezapomenu na ty Dobbyho kukuče, když byl ještě sotva kulička chlupů s očima. Ten výraz – tak si běž. Já to tu zvládnu. Ale je ti doufám jasné, co jsi provedla… je ti jasné, o co přicházíš? Tak už jdi… a nedělej nám to oběma ještě těžší… Indická telenovela hadr. Manipuloval – ale on to zvládal. Já ne. Tedy… prvních pár dní jsem si myslela, že bych byla nejradši na sto mil od nejbližšího štěňátka, ale to byla jen taková lehká laktační psychóza. Nic vážného. Až postupně jsem se… zamilovala. Teď jsem v tom až po uši, nedovedu si představit ráno bez štěňátek ve společném pelechu, nedovedu si představit den bez venčení. Podívejte, nikdo nikdy neřekl, že to bude snadné. Nikdo mě ale taky dopředu nevaroval, že to bude tak náročné…

Musíte se naučit nestresovat ani sebe, ani štěňátko. Pravidlo číslo jedna – nikdy se neloučit. To je základ, to je největší zkouška, to je peklo. Člověk si připadá jako tyran, jako bezcitný a zavrženíhodný sobec. Ani se na něj nepodívám, ani mu neřeknu „ahoj“… Pravdou ale zůstává, že pes vašemu „ahoj“ nerozumí. Pes z vás jen cítí nervozitu a strach, zpanikaří – a přesně v ten moment vy bouchnete dveřmi a necháte ho samotného, aby se chudáček doma klepal a čekal, jestli se mu ještě kdy vrátíte. Musíte překonat ty smutné pohledy, netopýří ouška, musíte zapomenout na ten opičí čumáček, nadechnout se a vyrazit do práce – protože, přiznejme si to, konzervy a sušené plíce nejsou zadarmo.

blog1

Pravidlo číslo dvě – nikdy se nevítat. To ovšem nedodržujeme. Nikdy jsem nebyla schopná naučit kluky, aby se nestavěli na zadní a nesápali se po mě (a po všech našich návštěvách). Naopak – sama tomu pomáhám, naše přivítání mi skutečně nepřidávají na vážnosti a zdravé důstojnosti – padnu na kolena a začnu si s klukama vyprávět, šišlat, objímat se, drbat je za ušima… zkrátka pokaždé ztropíme hotový cirkus. Takže – pamatujte na pravidlo číslo dvě. Ale nezapomeňte, že to jde případně i bez něj…

A když se konečně naučíte odpoutat od svého miminka, odtrhnout se ode dveří a skočit si třeba alespoň nakoupit, přichází vysoká škola psích maminek – dovolená. Od jisté doby už mi dovolená musí slibovat skutečně kopec nevšedních zážitků, abych vůbec zvažovala, že mi to stojí za to, opustit moje broučky. Páníček mě musí odvážet téměř násilím – prakticky zamčenou v kufru, abych dokázala přenechat Dobbyho s Muffinem v péči jakékoliv třetí osobě, jelikož už týdny před odjezdem sepisuju podrobné návody, jak se o ně nejlépe postarat, a budím se v noci s pocitem, že nikam nemůžu, protože to nikdo nezvládne tak jako já. A oni mi tady smutkem snad uschnou, miláčci moji… Zkrátka hysterie level 1 000. Moje vlastní lidská maminka mi pořád opakuje, ať si hlavně užiju volna a nemyslím pořád jen na psy. Ale to se lehko řekne. Když i páníček zvládne bez problému jen první den – a první ráno v hotelu si pochvaluje, že nemusí jít venčit – ale vzápětí už kouká po cizích mazlíčcích. A v polovině dovolené jsme totálně psychicky rozložení oba dva. Skoro se to stydím přiznat… ale uprostřed výletu do Kodaně jsme například krmili racky a museli jsme toho nechat kvůli akutnímu záchvatu stýskání, když nám oběma jeden obzvlášť drzý a vychytralý hladovec začal až nápadně připomínat Muffina. Pokud si zakládáte na seriózním vystupování, někdo by vás měl dopředu varovat, že brabantík asi nebude plemeno pro vás…

blog3

Přípravy na Silvestra

Každý rok se touhle dobou všude vyrojí množství článků a zaručených informací o tom, jak přečkat se psem oslavy Silvestra. Zaprvé netuším, kdo všechno se o ty psy doma stará, když to vypadá, že každý má plné ruce práce s tím slavit jako o život. Zadruhé jsou to… dobré obecné instrukce, ale to, co bude fungovat u vás doma, si stejně musíte zjistit sami. My jsme například zjistili, že zavřít se do koupelny nepomáhá. Dobby štěkal až se třásla vana a do toho za oknem zuřila oficiálně prý jen „oslava narozenin“. No nevím. Každopádně to znělo spíš jako zkouška raket středního doletu.

dobbyamuffin

Jak ubíhal podzim, bylo nám jasné, že musíme situaci začít řešit co nejdřív. Ve sklepě máme jed na krysy a na chatě nemáme topení ani teplou vodu. Takže žádný úkryt nepřichází v úvahu. Vzdali jsme se i myšlenek na pomoc v podobě léků a jiných tlumicích prostředků. Co kdyby to Dobbymu nesedlo? Nebudu hledat veterinární pohotovost, která nás přijme 31.12. v 11:45. Zkusme postupovat logicky. Dobby je náš hlídač a plašan, Dobby se bojí ohňostrojů a Muffínek zjančí vlastně jen kvůli tomu, že uvidí, jak brácha divočí. Potřebujeme uklidnit Dobbyho a tím stabilizujeme celou smečku. Jak už jsem jednou psala, brabantík je chytré plemeno. Nicméně… ne až tak, aby se nenechal oblbnout trochou jídla a oblíbenou hračkou.

muffinoblecek

Tak jsme začali pokaždé, když si někdo uspořádal cvičný ohňostroj, rozdávat pamlsky jakobychom právě vytunelovali zverimex. Když to nestačilo, přidali jsme aportování. Jakmile náš nejstarší zahlédne tenisák, už by si nešiml ani bernardýna ve vlastním pelíšku. Tak doufám, že budete mít klidné svátky a že si nezapomenete pejsky uvázat na vodítko, až budete venčit poslední den roku. Užijte si divoké party, my zůstáváme doma. Od 11:59 do 2:00 budeme sedět v předsíni a házet míčky do obýváku. Jestli se Dobby nakonec nezačne na Silvestra těšit, tak nevím.

My prostě nosíme kšandy

Venčit chodíme na vodítku a na kšandách. Správné kšandy, na zimu obleček a kratší, pevné vodítko. Flexi jsme použili asi jednou, když ještě Muffin neuměl přiběhnout na zavolání a chtěl lítat s Dobbynem po louce. Samozřejmě, že se občas zamotáváme. Ale to k tomu prostě patří. Postupem času jsem si osvojila lehce deformovaný styl chůze „krok krok krok pauza krok pauza“ a nemáme problém. My jsme v pohodě.

thumb_P1010287_1024

Začala jsem o tom víc přemýšlet až při nedávné procházce, kdy nás míjela skupinka lidí a paní se hlasitě podivovala nad tou záhadou, proč mám oba psy uvázané a že to jejich Beníček (poznámka autora: jména jsou pozměněna z důvodu ochrany soukromí, máme to v malíku) nebyl na vodítku za celý život snad ani jednou. Nemám tušení, kde Beníček bydlel ani jakou měl výchovu, ale z našeho okolí takových Beníčků beníčkovatých znám mraky. Jeden hupsnul málem pod auto, když si chtěl očuchat naše kluky. Druhý utekl ze zahrady a vyžíral konzervy toulavým kočkám. Třetí vyrazil z otevřených dveří přes silnici rovnou na soukromý pozemek, kam paničku nepustili a nechali ji ho volat a lákat přes plot. Dalšího napadl foxteriér. Jiného hovawart, dalšího boxer, dalšího cane corso… A tak dál. A tak dál…

thumb_DSC_0008_1024

My prostě chodíme na kšandách. Tečka. Někdo by asi mohl říct, že jsem líná, že se mi nechce vychovávat a že moji psi jsou chudáci. Nejsou. Chodíme ven často a vždycky na tak dlouhé procházky, jak nám jen počasí dovolí. Kluci většinou netáhnou a když se někdo přehnaně rozpumprdlíkuje, tak si ho zase rychle srovnám. Tvrdit, že nemusím mít psa na vodítku, protože je dobře vychovaný, je jako tvrdit, že nemusím nosit helmu na motorce a nepotřebuju airbag do auta, protože umím skvěle řídit. Nikdy nevíte, kdo vyjde zpoza dalšího rohu. Nikdy nevíte, jakému cizímu chlupáčovi se váš mazlík znelíbí a proč. A nejsou to jen psi. Jednou Dobbyho s páníčkem na procházce zastihl ohňostroj v zahradě sotva pár bloků od nich. Žádný Silvestr, bylo pozdní jaro. Dobby se tak vyděsil, že kdyby nebyl na vodítku, skončil by nejspíš pod autem nebo ztracený kdo ví kde.

thumb_P1010266_1024

Nabízí se i otázka, proč nenosíme obojek. Cesar prohlašuje, že postroj psa nutí táhnout a s obojkem bude mnohem klidnější. No husky možná. Dobby se jako malé štěňátko na obojku škrtil a strašně ho to znervózňovalo, čím víc ho to bolelo tím víc táhl a tak pořád dokola. Vyřešily to až kšandy. Zároveň kšandy mají praktické využití v případě ohrožení – několikrát už jsme museli vytáhnout Dobbyho během sekundy za kšandy jako výtahem do náručí, když se po něm ohnal větší pes. Je to rychlejší než se sehnout a pokaždé šlo doslova o vteřiny. Jeden špatný pohyb navíc a mohlo být pozdě.

Jsme zodpovědní. Bydlíme ve velkém městě a ne na vesnici. Běháme na volno jen tam, kde nehrozí žádné nebezpečí od aut a kde je vidět už z dálky kdo se k nám blíží a jak moc u toho cení zuby. Možná jsem přehnaně opatrná? Budiž. Moje malé chlupaté opičky se při evolučním pádu od vlka k čivavě zastavily skoro až na posledním schodě. Tak se za ně zkrátka musím prát já.

Všem chlupáčům dobré vůle

Předvánoční čas zvolna prosakuje pod dveřmi, do obchodů a do peněženek. Pomalu začínáme ukrývat dárky ve škříních a spřádat plány na klidné svátky. Kromě běžných starostí o výzdobu a štědrovečerní menu řeší pejskaři navíc ještě jak to udělat, aby jim mazlíček (poctivě vykoupaný v zimním blátě) neoznačkoval stromeček, nesežral cukroví a nezakousl kapra. My si už tradičně promítneme stromeček na televizi, cukroví rozdáme a kapr mi nesmí do domu, protože by mohl zakousnout kluky.

fotka-kluci-nova

Ráda bych se v období předvánočního zjihnutí a rozjímání zmínila o jednom dárečku, který bude od ledna zdobit naši přerostlou psí boudu. A nemyslím ten jak Muffin počural postel a byl na to patřičně hrdý… Nene. To je úplně jiná kapitola. Útulek Dogpoint vydává už pátým rokem kalendář, tentokrát na téma Každý pes je hrdina. Moji malí hrdinové to nejspíš neocení… ale já se nemůžu dočkat, až dorazí náš kousek z tiskárny. V nabídce je kalendář stolní i nástěnný a jeden krásnější než druhý. Zisk z prodeje půjde na provoz útulku a zdravotní péči pro pejsky.

Máte v okolí spřízněné pejskaře, kterým byste chtěli udělat radost? Máte kolegu v práci, kterého by potěšil originální a praktický dárek k Vánocům? Máte ve stěně díru, kterou vyhlodal váš brouček když se sám doma nudil, a nevíte, čím ji překrýt? Pak je pro vás kalendář z Dogpoint to pravé! A žádná horká čokoláda vás o svátcích nezahřeje tak jako vědomí, že díky vám jsou něčí chlupaté tlapky v suchu a pohodlí. Podpořte dobrou věc. A dejte pusu na čumák vašemu mazlíkovi, který si jistě bude celou zimu hovět v teple a cpát se dobrůtkami.