Štěně jako štěně

Správné štěně by mělo mít čtyři packy, dvě uši, jeden čumáček a maximálně jeden ocásek. To ví každé malé dítě a není problém si pohlídat, aby vám místo štěňátka někdo nepodstrčil například prťavého pásovce. I když ten má taky čtyři packy… Nicméně, pokud propadáte dojmu, že je štěně jako štěně, že správný počet uší stačí a že „nebudeme přece chodit na výstavy, nepotřebujeme doma šampiona“, tak se z něj zase hodně rychle vzpamatujte. My taky nechodíme na výstavy. Ale stejně tak si rádi odpustíme i extrémně časté návštěvy veterináře, děkuji mnohokrát.

thumb_DSC_0109_1024

Nebudu nijak přehnaně moralizovat a šířit osvětu… ale moment, vlastně budu! Protože tady se nebavíme o pořízení věšáku na ručníky, ale o živém kamarádovi, parťákovi na dalších X let a je snad v zájmu každého z nás, aby se prcek měl hezky a měl dobrý život. Naštěstí to nemusím psát všechno od začátku, protože to už za mě udělali jiní, mnohem povolanější. Pro všechny potenciální majitele psů: sežeňte si knížku Továrna na štěňata a nezvedejte se od ní, dokud ji nepřečtete třikrát + jednou pozpátku. A pokud by to pro někoho bylo neúnosně časově náročné, může mrknout alespoň na tenhle článek o výběru štěněte.

Štěně zkrátka není produkt, který by se dal vyrábět v neomezeném množství a s minimálními náklady. Štěně je živý tvoreček, někdy až tak, že kvůli němu nevíte, kam dřív skočit. Kupujeme si psa jako přítele a společníka a podle mého názoru je zázrak, že s tím pes vůbec souhlasí a chová se k nám jako k vlastním. Tak na kamarádovi nešetřete. Štěně má právo na dobrý start do života a jeho budoucí majitel by to neměl brát na lehkou váhu.

Jsme z chovatelské stanice a jsme na to hrdí! Oba kluci jsou a vždycky budou Francouzské lilie. Vybrat si dobrou chovatelskou stanici bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsme mohli udělat, a hřeje mě vědomí, že naši broučci měli od začátku krásný život a tolik mazlení, kolik se jen do brabantíka vejde. A kdo nehledá šampiona ani konkrétní  rasu, vždycky může vyrazit do útulku a najít svého kamaráda mezi těmi, kteří zatím neměli tolik štěstí.

Období strachu

První knihou, ze které jsem čerpala informace o psím maminkování, byla Dášenka. Trošku naivní, ale přece jen hodnotná příručka, dalo by se říct. Přinejmenším neukazuje štěňátko jako rozkošného plyšáčka, který na vás celý den jen věrně zírá a kam ho postavíte, tam ho večer najdete. Musíte uznat, že je v tom téměř snaha šířit osvětu a odradit děti od toho, aby neuváženě loudili na rodičích pejska. A taky díky Dášence vím, jak se fotografuje štěně. Jak? Přece špatně. A je mimochodem úplně fuk, jaký máte foťák.

muffinek

Když došlo po letech na skutečné pořizování pejska a bylo zapotřebí nastudovat si nějakou non-fiction „psí“ literaturu, přečetla jsem Když jde štěně do světa od Linn Palmové. Je to báječný rádce do začátku, obzvlášť pro ty, kteří zatím viděli psa jen na obrázku. Ale nesmí se brát až tak úplně doslova… Je to zkrátka severská výchova. Prakticky vám zakazuje štěně jakkoliv usměrňovat nebo se mu vměšovat do života. Vodítko nikdy nesmí být napnuté, nikdy nesmíte zvýšit hlas, nikdy nesmíte tohle a tamto… Zkrátka chraň vás ruka Odinova, jestli se na štěně byť jen zle podíváte. No. Řekněme, že takhle vychováte sotva brabantíka. Ale pokud si hodláte pořídit vlčáka – tak Cesara na vás! Viz předchozí příspěvek (Ave, Cesar!).

thumb_DSC_0042_1024

Ovšem z hlediska každodenní „údržby“, pořizování výbavy a celkově získání představy o tom, co to znamená mít doma psa, je kniha základem, bez kterého byste vůbec nikam dál neměli pokračovat. Nevsázejte jen na internet, kde je odborníkem každý, kdo se za něj prohlásí. Řadu věcí si člověk předem neuvědomí, nenachystá a štěněte se pak nezeptáte. Štěně spoléhá na to, že jste psí mámou a basta. Psí máma ví všechno sama.

Například, řekněme, koho by napadlo, že štěně v průběhu dospívání prochází několika „obdobími strachu“, jak to nazývá autorka. Zdálo se mi to nepravděpodobné až postavené na hlavu. Malé štěňátko, které se jeden den projevuje téměř jistě a vyrovnaně, se přes noc začne bát i vlastního stínu a třeba týden bude poplašeně štěkat při sebemenším zašustnutí. To zrovna. Ale věřte nebo ne, bylo to přesně jako v knížce. Ve čtvrtek jsme mohli projít známou trasu kolem domu úplně v klidu a Dobby se nesl jako páv, v pátek ale ze stínů vyskákali bubáci a najednou štěkal na popelnice, na motorky, na dopravní značky… Výborná rada je pomalu a nenásilně štěně dovést (dotáhnout na vodítku) až k předmětu hysterie a pak si na něj sáhnout. Štěně pochopí, že když vás to nesežralo, nesežere to ani jeho, a můžete pokračovat. No jo. Ale co když štěně štěká na jedoucí vlak? A nebo – tady ponechávám prostor pro vaši fantazii – co byste mi poradili, když Dobby dostal záchvat při objevení pána, který v kleče, napůl ukrytý pod autem, spravoval… no kdo ví, co to tam všechno je. Koukal z něj jen zadek a Dobby se mohl pominout. A to mám jako přijít a říct Promiňte, můj pes se vás strašně bojí, mohla bych vám sáhnout na zadek, aby pochopil, že nejste strašidlo???

muffin-boty

Zkrátka musíte být připravení na všechno. Vhodná literatura vám pomůže předcházet nedorozuměním mezi vámi a štěňátkem, která by vás oba mohla jen zbytečně stresovat.

Ave, Cesar!

Správný pejskař fanatik musí mít i svou psí knihovnu. Tedy prý by nemusel mít nutně celou polici knih o zvěrolékařích, krmení, o výběru plemene, výchově a socializaci… ale to mi nikdo včas neřekl. Každopádně přinejmenším jeden dva svazky na téma „pes a příbuzné katastrofy“ by se každému páníčkovi doma hodily. Já jsem právě dočetla poslední knihu od Cesara Millana Krátký návod, jak udělat psa šťastným a kluci jsou spokojení až na půdu. No tak ne… Ve skutečnosti chrápou v pelíšku a literatura je ani v nejmenším nevzrušuje.

muffin-stromovka

Já si ale ve své tvrdohlavosti myslím, že by jim nějaká ta maličká změna nemohla ublížit a že nikdy není pozdě na to dovzdělat se v oblasti psího rodičovství. A tak jsem důkladně prostudovala – mimochodem velmi ledabyle přeloženou – příručku od samotného zaříkávače psů a objektivně ji srovnala s naší denní rutinou. No… Předem bych chtěla upozornit (pro ty, kdo Cesara neznají), že pan cvičitel má za společníka pitbulteriéra – já brabantíky! To jen tak, aby bylo jasno…

V čem (zatím a trvale) pokulháváme:

1. Spaní v posteli
Spíme v posteli jako celá smečka a jsme na to hrdí!

2. Vůdce smečky
Cesar vyžaduje rozhodného a klidného vůdce smečky, kterého budou všichni bez rozdílu respektovat. Tak kdyby se spojily nejlepší vlastnosti nás všech, třeba by z toho skoro jeden víceméně-vůdce byl… ale jen skoro.

3. Pravidlo Pohyb – Disciplína – Náklonnost
A v tomto pořadí, přátelé. No řekněme, že tohle zvládáme tak na padesát procent… Přesněji v létě je to „pohyb, náklonnost, disciplína“, v zimě „náklonnost, pohyb, disciplína“. Ono se to lehce řekne, že pes musí mít jasná pravidla, hranice a omezení. Jenže když má brabantík 24 hodin denně výraz, který vás nutí se k němu rozběhnout, vzít ho do náruče a vykřiknout „Kdo ti to udělal?!?!“, to se těžko vychovává. Nedávno nás na ulici zastavila moc milá paní a když si kluky dostatečně poňuchňala, zeptala se nás přísně „A spinkají doufám v posteli, že ano???“. Ale děláme, co můžeme. Umíme sedni, lehni, pac a čekej. To je na brabantíka už skoro vojenský dril.

V čem jsme poslušní páně Cesarových přikázání:

1. Výběr psa
Asi nejlépe zpracovanou částí knihy je kapitola o výběru psa. Pokud by se jí člověk bez výhrady řídil, eliminoval by prakticky veškeré možné chyby při pořizování psa a následky z nich plynoucí. Jsem na nás pyšná (a stejně tak na kluky), když můžu prohlásit, že v tomto směru jsme postupovali zodpovědně a uvážlivě a že brabantíci jsou tím nejlepším, co naši smečku mohlo potkat. Brabantíci prostě vedou!

2. Nároky jednotlivých plemen
Cesar popisuje skupiny, do kterých se dělí jednotlivá plemena psů, a zároveň dodává specifické požadavky na výchovu a péči o ně. Samozřejmě mě nejvíc zajímalo, co si myslí o těch nejmenších chlupáčcích… A můj psí guru nezklamal – píše, že tím nejlepším, co můžeme udělat pro společenská a „toy“ plemena, je nechat je skutečně být tím, čím jsou. Být psy. Ne hračkami, plyšáčky, miminky a panenkami. Vozit psa v kočárku? Pořídit mu luxusní obojek s mašličkou? Postýlku? A dudlíka?? Kolik fotek pejska s dudlíkem už jste nutně museli vidět… To by nedokázala zprostředkovat armáda maminek ani za měsíc! Nechte svého pejska (i když váží tři kila a vypadá jako opička) aby byl psem. Aby byl vlkem, šelmou, zvířetem. Koneckonců – když už ho nutně musíte mít na fotce v šatečkách, od čeho je tady Photoshop? Nikdo skoro nepozná rozdíl… :)

muffin-obleceny